Bodo Schäfer: Podobenství o obyvatelích podzemí

podzemi

Ve středu Země žijí lidé. Jsou velmi maličcí. To proto, že pod zemí je velmi těsno. Vždycky je tam dost teplo, ale světlo tam není žádné. Podzemní obyvatelé nikdy neslyšeli zpěv ptáků a necítili nápory čerstvého větru. Nevědí, jakou barvu má obloha ani jaká je na dotek mladá tráva. Prostě žijí. Žijí tam, kde jsou zvyklí žít, kde je teplo, sucho a kde je neštípají mouchy.Nemají za žádné neštěstí, že v jejich světě je trochu dusno, jídlo je jednotvárné, vodu pijí teplou a zkalenou. Jsou zvyklí tak žít a tohle nepohodlí ani nevnímají. Vlastně ho ani za nepohodlí nepovažují.

Nemají prostě s čím srovnávat.

Nicméně neuvěřitelné pověsti o tom, že tam kdesi nahoře je jiný svět, se jim přece jen donesly. Prý tam fouká čerstvý vítr a prší vlahý déšť. Je tam zelená tráva a blankytné nebe. Vzduch je čistý a voda je průzračná jako slza. Obyvatelé toho světa prý vaří různá dobrá jídla. Cestují a žijí vesele a radostně.

A tak se stařešinové obyvatel podzemí rozhodli ty pověsti prověřit. Poslali na zemský povrch vyzvědače. Náhoda tomu chtěla, že nešťastník se ocitl na povrchu země kdesi ve střední Sibiři. Na vrcholu zimy. Zrovna řádila vánice. Sám nechápal, jak dokázal přežít. Omrzlý a sotva živý se vrátil ke stařešinům a vyprávěl jim, že na povrchu se vůbec nedá žít. Obyvatel podzemí tam do půl minuty umrzne, tráva tam není ani náhodou a celý svět má bílou barvu. Nic není pořádně vidět kvůli ledovým jehličkám, které bodají do očí ve strašném větru.

Krátce řečeno, všechny pověsti lhaly. Je třeba žít dál tak, jak žili dosud…


Uběhlo půl roku. Pověsti neutichaly, naopak jich přibylo. Prý co to žvanil, ten vyzvědátor, je tam teplo a sucho, potrava tam roste rovnou na keřích a stromech, stačí si pod ně lehnout a otevřít pusu dokořán! Vyslali tedy dalšího zvěda. Ten měl mnohem více štěstí. Vylezl na Bahamských ostrovech. A spatřil nekonečný oceán a modré nebe. Na hlavu mu spadlo nějaké neuvěřitelně sladké ovoce. Najedl se špehoun až už nemohl, uložil se na měkké zelené trávě a usnul plný blaženosti. Vzbudil ho teplý letní déšť. Tolik se mu tamější život zalíbil, že málem zapomněl, že na něj dole čekají. Sebral do ošatky co nejvíc toho skvělého divokého ovoce a vydal se zpátky ke stařešinům. Ti zatím už svého zvěda pochovali. Konec, říkali si, je to v troubě. Zmrznul, chudák nebohá. Je jasné, že všechny ty zvěsti lžou a náš život je ten jediný možný. Jenomže když se vrátil, vyzvědač stařešinům potvrdil, že nahoře je všechno opravdu takové. Tráva je zelená, nebe modré, vzduch teplý a čerstvý, jídlo padá rovnou na hlavu, stačí se správně natočit. A hned je pohostil tím, co nasbíral.

To už se zamyslel, ten podzemní lid. Jak to tedy je, komu věřit? Jeden se vrátil celý zmražený, sotva rozmrzl, ještě teď churaví. A druhý opálený a odpočatý a ty skvělé vzorky na ochutnání … Ještě dvakrát vyslali obyvatelé podzemí na povrch svého zvěda. A zas oba přišli s různými zprávami. Protože jeden se nahoru dostal, když jaro bylo v rozpuku. Byl ohromen nádherou kvetoucích stromů. A druhý to stihl na podzim. Viděl různobarevné listí a ochutnal plody vinné révy…

     
Obyvatelé podzemí se nedokázali rozhodnout, komu mají uvěřit. Pochopili však jedno: pokud snad život na povrchu možný je, rozhodně je těžký a nebezpečný. Protože je nepředvídatelný. Proto, rozhodli, povedeme dál život, který vedeme už od věků. I když není kdovíjaký, vzduch je zatuchlý a jídlo nedobré. Zato se nemusíme bát neočekávaností. Zítřek se určitě nebude lišit od včerejška. Všechno víme předem.

Je pravda, že pověsti o životě tam nahoře nemizely. Říkalo se dokonce, že se našli odvážlivci, kteří se nezalekli jeho těžkostí. Odešli nahoru, žijí tam a daří se jim. A někdy i navštíví příbuzné a vypravují jim různé historie o všelijakých zázracích.

Nejspíš pořád lžou …

=========
A to je celé tajemství života…
Život je krátký

Více pro dobrou náladu: