„Život je krátký.“ Tohle se nauč a nebudou zmatky:
Odejít z nudnýho filmu.
Nechat bejt špatnou knihu.
Nechat bejt mizeru. Těch je dost. Vyhnout se jim je maličkost.
Nechat bejt každou prostřednost.
Tý je dost. Čas ale stojí hrozně moc.
Radši si pospat.
Radši jíst.
Koukat se do ohně, na děti, ženu a vodu, jsem si jist.
Z hudby se stává nepřítel,
co dělá, je leda na pytel.
Vtírá se, řve ti do uší,
podlaha,
strop
a zdi ji neruší.
Vdechuješ noty s řinčením synťáků
Basy ti buší do žeber
a vejšky nutí stát plomby v haptáku
Divadlo není tak vlezlý, ale zkus odejít,
tahaj tě za rukáv,
podrazej nohu,
syčí „kliiiid“…
Komp lepí jako lepidlo, září jak ve tmě strašidlo, je jako bezedná hrabárna,
hledáš a hrabeš v ní do rána.
Najdeš a zkoušíš, jak a co, vyhodíš, hrabeš nanovo,
přežvejkáš v hlavě a pryč s tím,
propadáš hláškám sdíleným,
propadáš kecům sdíleným…
Stop! „Život je krátký.“
Jen kniha má jemnost mezi řádky.
Vezmeš ji z regálu.
Listuješ.
Vrátíš ji zpátky jestli chceš.
Vlezlostí drzou tě nedusí.
Zmermomocnit tě nezkusí
Stojí a mlčí, tiše čeká, až zahřeje ji dlaň člověka.
A otvírá se.
Lehčí než s lidmi, zdá se.
Těch je moc, tohleto nezmůžeš,
listovat v každým nemůžeš.
Ani v tom jednom,
nejbližím,
listovat v sobě tě neslyším.
„Život je krátký.“
Něco se naučíš tam i zpátky
Pravidlo na to, na co jsme krátký,
na ostatní čas není kde brát.
Jen jeden zákon: nechat být, zahodit, neotvírat!
Aby ses o vteřinu neokrad.
M. Žvanecký.
Překlad: Dakr
Musíme žít u moře, mami…
Verše, které je třeba přečíst dvakrát
