Smrt nás vždycky zaskočí. I nevyléčitelně nemocní doufají, že neumřou právě dnes. Snad až za týden… Jenom ne teď, jenom ne dnes.
Smrt mého otce byla opravdu velmi nečekaná. Odešel ve věku sedmadvaceti let. Byl mladý, příliš mladý. Nebyl to žádný známý člověk. Rakovina si své oběti nevybírá. Otec odešel, když mi bylo osm let. Byl jsem už dost velký, aby se mi po něm stýskalo celý život. Kdyby byl býval zemřel dřív, nezůstaly by mi vzpomínky na něj a necítil bych bolest, jenomže tak bych také vůbec neměl tátu. Já jsem si ho však pamatoval, a proto jsem otce měl.
Kdyby byl naživu, zvedal by mi náladu svými vtípky. Před spaním by mi dával pusu na čelo. Vedl by mě k tomu, abych fandil ve fotbale stejnému mužstvu jako on a některé věci by mi vysvětlil ještě líp, než maminka.
Nikdy mi neřekl, že brzo zemře. Ani na nemocniční posteli s hadičkami po celém těle o tom neřekl ani slovo. Dělal plány na příští rok, ačkoli věděl, že tu nebude už příští měsíc. Příští rok pojedem na ryby, budeme cestovat a navštívíme místa, kde jsme ještě nikdy nebyli… Příští rok bude prostě zázrak! O tom jsme spolu snili.
Myslím, že věřil, že takhle ke mně přitáhne úspěch. Dělat si plány do budoucna bylo svérázným způsobem uchování naděje. Přiměl mě, že jsem se až do konce usmíval. Věděl, co se stane, ale nic neřekl. Nechtěl vidět moje slzy.
Jednou mě maminka nečekaně vyzvedla ve škole a jeli jsme spolu do nemocnice. Lékař nám sdělil smutnou novinu s veškerou jemností, jíž byl schopen. Maminka plakala, protože až do poslední chvíle přece jen chovala alespoň mizivou jiskřičku naděje … Já jsem byl v šoku. Co to má znamenat? Copak to nebyla nemoc, kterou lékaři dokážou vyléčit? Cítil jsem se zrazený. Zlobil jsem se a křičel, dokud jsem nepochopil, že otec už není. Pak jsem se rozplakal také.
Vtom se něco stalo. S krabicí pod paží ke mně přišla sestra. Krabice byla plná zalepených obálek s nějakými poznámkami místo adresy. Sestra mi jednu z těch obálek podala a pak i celou krabici.
«Tvůj táta mě prosil, abych ti dala tuhle krabici. Celý týden psal ty dopisy a chtěl, aby sis teď přečetl první z nich. Buď silný.»
Na obálce stálo: «Až tu nebudu». Otevřel jsem ji.
Synku,
jestli tohle čteš, znamená to, že jsem umřel. Je mi to líto. Věděl jsem, že se to stane.
Nechtěl jsem ti o tom říkat, abys neplakal. Prostě jsem se tak rozhodl. Myslím, že když člověk ví, že umře, může být trochu sobec.
Musím tě toho ještě hodně naučit. Vždyť konec konců ještě vůbec nic neznáš! Tak jsem ti napsal tyhle dopisy. Neotevírej je až do té správné chvíle, ano? Bude to naše úmluva.
Mám tě rád. Starej se o mámu. Teď jsi jediný chlap v domě.
S láskou táta
P.S. Mamince jsem dopisy nepsal. Dostala moje auto.
Jeho kostrbaté písmo, které jsem sotva dokázal přečíst, mě ulidnilo. Přimělo mě k úsměvu. Tak úžasnou věc vymyslel můj otec.
Krabice pro mě byla tím nejdůležitějším na světě. Řekl jsem mamince, aby ji nikdy neotevírala. Dopisy byly moje a nikdo jiný je číst nesměl. Naučil jsem se nazpaměť názvy všech obálek, jejichž otevření bylo teprve přede mnou. Bylo však třeba dost času, aby ty správné chvíle nastaly. A já na dopisy zapomněl.
Sedm let nato jsme se přestěhovali jinam. Neměl jsem ponětí, kam se krabice poděla. Prostě se mi vypařilo z hlavy, kde by asi mohla být a nijak zvlášť jsem po ní nepátral. Dokud se něco nepřihodilo.
Maminka se znovu nevdala. Nevím proč, ale rád bych věřil, že otec byl její jediná celoživotní láska. Tenkrát měla nějakého mladíka, který za nic nestál. Já jsem se domníval, že se s ním zahazuje. Vůbec si jí nevážil. Zasloužila by si bývala někoho mnohem lepšího než chlápka, s kterým se seznámila v baru.
Dodneška si pamatuju facku, kterou mi vlepila, když jsem pronesl slovo „bar“. Uznávám, že jsem si ji zasloužil. Tvář mi ještě hořela od pohlavku, když jsem si vzpomněl na krabici s dopisy. Přesněji na konkrétní dopis, který se jmenoval „Až budete s mámou mít tu největší hádku“.
Prohledal jsem svůj pokoj a krabici jsem našel v kufru na skříni. Díval jsem se na obálky a uvědomil jsem si, že jsem zapomněl otevřít tu s nápisem „Až dostaneš první pusu“. Nenáviděl jsem se za to a rozhodl jsem se, že ji otevřu až potom. Teď jsem držel v ruce to, co jsem hledal.
Teď se jí omluv.
Nevím, proč jste se pohádali a nevím, kdo z vás má pravdu. Ale znám tvou mámu. Zkrátka se jí omluv, bude to nejlepší ze všeho.
Je tvoje matka a miluje tě víc, než kdokoli na tomhle světě. Rodila tě přirozenou cestou, protože jí řekli, že to pro tebe bude nejlepší. Viděl jsi někdy, jak žena rodí? Nebo snad potřebuješ větší důkaz lásky?
Omluv se. Odpustí ti.
Mám tě rád, táta.
Můj táta nebyl žádný velký spisovatel. Byl to obyčejný bankovní úředník. Ale jeho slova na mě měla velký vliv. Byla to slova nesoucí v sobě velikou moudrost, mnohem víc moudrosti, než v sobě mělo celých mých patnáct let až do té chvíle.
Utíkal jsem do pokoje za maminkou. Když se ke mně obrátila, brečel jsem. Pamatuju, že jsem k ní šel s tím dopisem. Objala mě a chvíli jsme tak tiše stáli.
Usmířili jsme se a chvíli jsme o tátovi mluvili. Jaksi jsem cítil, že je tu nějak přítomen, že sedí vedle nás. Já, moje máma a kousíček mého táty, který nám zanechal na tom listu papíru.
Uběhl nějaký čas, než jsem rozlepil obálku „Až přijdeš o panictví“.
Gratuluju, synu.
Nenervuj se, časem se zlepšíš. Poprvé je to vždycky hrozný. Já to poprvé zažil s ošklivou ženskou, která navíc byla prostitutka.
Teď mám největší strach hlavně z toho, že až si na obálce přečteš slovo „panictví“, zeptáš se mámy, co to znamená.
S láskou táta.
Táta mě takhle doprovázel po celý život. Byl se mnou, i když už dávno umřel. Jeho slova dokázala, co nedokázal nikdo jiný: dodávala mi sílu, abych překonal nesčetné těžkosti svého života. Vždycky mě přiměl k úsměvu i když všechno bylo na levačku, pomáhal mi vzpamatovat se, když se mi rozum kalil zlostí.
Dopis „Až se oženíš“ mě opravdu rozrušil. Ale zdaleka ne tak, jako dopis „Až se staneš otcem“.
Teď pochopíš, co je to opravdová láska, synku. Pochopíš, jak moc miluješ ji. Opravdová láska je to, co pocítíš k tomu maličkému stvoření. Nevím, jestli to bude kluk nebo holka. Ale… užívej si to. Teď poletí čas rychlostí světla, tak buď s nimi. Nepropas ani jednu chvilku, už nikdy se nevrátí. Přebaluj, koupej, buď mu příkladem, který může následovat. Myslím, že máš všechny předpoklady, aby byl tak svělým otcem, jako já.
Ten nejbolestnější dopis, který jsem od táty četl, byl také nejkratší ze všech, které mi napsal. Jsem si jist, že ve chvílích, kdy ho psal, trpěl můj táta stejně jako já. Sbíral jsem k tomu síly, ale nakonec jsem otevřel obálku s názvem „Až zemře tvá máma“:
Teď je moje.
Ten vtipálek! Byl to však jediný ze všech dopisů, který mě k úsměvu nepřivedl.
Vždycky jsem dodržoval svůj slib a žádný z dopisů jsem nečetl dříve, než k tomu nastal správný čas. S výjimkou dopisu „Když pochopíš, že jsi gay“. Byl to jeden z nejvtipnějších.
Co ti k tomuhle můžu říct? Jsem rád, že jsem mrtvý.
Ale žerty stranou. Na prahu smrti jsem pochopil, že se příliš vzrušujeme věcmi, které velký význam nemají. Myslíš snad, že se tím něco změní, synku? Tak jsi gay. No a?
Neblázni. Buď šťastný.
Vždycky jsem vyčkával na tu další chvíli, další poučení, které mi táta zanechal. Je zvláštní, čemu sedmadvacetiletý mladík může naučit pětaosmdesátiletého staříka, který se ze mě stal.
Dneska ležím na nemocničním lůžku, v nose a krku mám kvůli té zatracené rakovině hadičky a jezdím prsty po vybledlém papíru jediného dopisu, který jsem ještě nestačil otevřít. Rozsudek „Až přijde tvůj čas“ je už na obálce sotva čitelný.
Nechce se mi ho otevřít. Mám strach. Nechce se mi věřit, že můj čas už je tak blízko. Nikdo nevěří, že jednoho dne zemře.
Zhluboka jsem se nadechl a otevřel obálku.
Ahoj synku. Doufám, že už jsi stařík.
Víš, tenhle dopis jsem psal jako první a psal se mi ze všech nejsnáz. Tenhle dopis mě zbavil bolesti, že tě ztrácím. Myslím, že rozum je jasnější, když je člověk tak blízko konci. Líp se o tom mluví.
Poslední dny tady jsem přemýšlel o svém životě. Byl krátký, ale hodně šťastný. Byl jsem tvým tátou a mužem tvé mámy. Co jsem si mohl víc přát? Dalo mi to duševní klid. Udělej to samé, přemýšlej o svém životě.
Rada pro tebe: neboj se.
P.S. Stýská se mi po tobě.
/Rafael Zoehler
Dopis pozůstalým. Radujte se ze života.
Gabriel García Márquez: dopis přátelům na rozloučenou
