Nečekejte splátku od svých dětí. Všechno už vám daly.

Proč rodiče od dětí čekají splátku jakéhosi dluhu? Na základě čeho? Proč to rodiče tolik prožívají a děti mají kvůli tomu pocit viny? Kam se vloudila chyba a nespravedlnost? Kdo komu co dluží? A dluží vůbec někdo někomu?

Je-li někdo někomu něco dlužen, znamená to porušení rovnováhy vztahu. Pouze jeden něco dával a pouze jeden něco přijímal.

Časem dluh narostl a první člověk nabývá vnitřního pocitu, že byl podveden a využíván – všechno si od něj vzali a nic mu nedali.

Při výchově pamatují rodiče i na sklenici vody, kterou by jim dítě mělo podat, bude-li to potřeba. Očekávají pak péči při nemoci, pomoc s financemi, očekávají, že děti je i nadále budou poslouchat a žít tak, jak chtějí rodiče. Očekávají mnohé. I když to třeba přímo neřeknou. Ale na základě čeho?

Rodiče do dětí vkládají opravdu hodně. Čas, nervy, peníze, zdraví a síly. A to po mnoho let. Často se vzdávají svých vlastních přání kvůli dítěti. Něčeho se zříkají, něco obětují. Přinejmenším vlastní sny… řadu let.

Uplynou roky a dítě náhle slyší průhledné narážky nebo přímá sdělení, co a jak je rodičům dlužno.

Rodiče pociťují své rodičovství jako velkou, pokornou oběť. Jako jednostranný proces bez jakýchkoli odměn a radostí. Dvacet let se snažili a nyní očekávají, že se jim to všechno musí nějak vrátit. Velmi mnoho dali a nazpět se jim ničeho nedostávalo. Je snad přece nějaká spravedlnost!

Pánbu je však vždycky a ve všem spravedlivý. Děti ve skutečnosti dávají rodičům velmi mnoho. Přesněji řečeno, dostává se jim od pánaboha mnohého prostřednictvím jejich dětí. Jejich objetí, vyznání lásky, směšná, zkomolená slovíčka, první krůčky, tanečky, písničky… Už jenom pohled na malého spícího andílka… jak krásná je to věc! V prvních pěti letech života vyzařuje z dítěte tolik čistého štěstí, že to všechny dospělé přitahuje jako magnet. Je to poctivý vztah – rodiče se snaží, pracují a dítě jim všechno vrací. Ihned, přímo na místě. V noci jsi nespal a ráno tě odmění úsměv na dětské tvářičce.

Abychom však mohli všechny tyto odměny obdržet, musíme být s dítětem. Musíme mít odhodlání a touhu si jich užívat, to je velmi důležité. Všechny ty dary umět vidět a být za ně vděčný.

Proč mívají rodiče pocit, že jim někdo něco dluží? Protože se svými dětmi nebyli a odměny se dostávalo někomu jinému. Babičce, chůvě nebo učitelce v mateřské školce. Rodiče neměli čas přivonět v noci k vláskům svého dítěte a něžně ho obejmout. Museli pracovat, museli se realizovat. Museli kamsi pádit a malé děti pádit neumějí. Nedá se s nimi poklábosit, probrat den, ničemu nerozumějí a kdo je nakrmí a pohoupe je jim přece jedno, ne?



Vztah s maličkými dětmi často vůbec nezařazujeme do obecného pojetí vztahů. V podstatě jde přece o nějaké to přebalení nebo umytí, nakrmení, uložení k spánku. Kochat se spícími dětmi nemáme kdy, jsme tak unaveni, že zvládneme leda někde ve vedlejší místnosti padnout a spát. Nemáme čas studovat s ním berušky a kytičky. Nemáme sílu, abychom si s ním malovali, vystřihovali nebo zpívali. Všechny síly jsme nechali v kanceláři.

Ale kolikrát i když matka nepracuje, nemá na podobné „odměny“ a maličkosti čas. Musí uklízet, vařit, vozit děti na kroužky a po nákupech. Nemůže s nimi ležet a rozprávět v jejich zvláštním jazyce, to je hloupost. Nemá vůli ani čas podívat se jim do očí a zapomenout na všechno své napětí.

A když s nimi někam jde, určitě nemá čas zastavovat se u každého kamínku. A tak je sice fyzicky matka s dětmi, ale veškeré její odměny bleskově proletí mimo. Často pak právě taková matka má v budoucnu vůči dětem výhrad a nároků ještě více. Přece jim obětovala vlastní seberealizaci, nechodila kvůli nim do práce, takže jí vystavený potenciální účet bude ještě vyšší.

Kolikrát se mi tolik chce zastavit nějakou matku, která se kolem mě s kamenným výrazem kamsi žene! Zastav se, mámo, máš vedle sebe ten největší zázrak! A ten nemůže čekat, až se vzpamatuješ!

Roste každou minutou a dává ti tolik zázraků a štěstí… a ty to všechno necháš proletět jen tak, aniž bys tomu věnovala pozornost! Počínáš si, jako bys stavěla hrad z písku a neviděla v písku zrnka zlata.

Často stopnu sama sebe, když se mi zdá, že mám na práci důležitější věci, než číst jim z knížky, hrát si s legem, nebo jenom tak ležet a pozorovat ten spící zázrak vedle sebe. Kam tak spěcháš – říkám si. A proč? Není snad nejlepší nechat štěstí, aby zaplavilo mé srdce hned teď, dokud je čas?

Když tohle všechno shrneme, dostaneme situaci, kdy někteří lidé po mnoho let pracovali, vyvíjeli velmi vytrvalé úsilí, ale jejich poctivě vydělanou mzdu celou tu dobu pobírali na jiném místě jiní lidé. Protože ti jiní lidé byli právě tam, kde to bylo třeba. Například zatímco táta s mámou tvrdě pracovali, aby splatili hypotéku na svůj veliký dům a zaplatili dětem chůvu, chůvě se dostává výsady zakoušet štěstí a radovat se ze života s dětmi v tom velkém domě. A může se dokonce stát, že všechny ty radosti a štěstí nepotěšily nikoho, nikdo je nepotřeboval a po mnoha letech dokonce i samo dítě uvěří, že na něm není nic zajímavého ani dobrého.

Ten dvacet let tvrdě pracující člověk ovšem po všem tom úsilí žádá odměnu. Hned, za všechna ta léta! A žádá ji od těch, kvůli nimž tvrdě pracoval. Taky od koho jiného? Nicméně, odměny se mu nedostává. Zůstává pocit nespokojenosti, ošizenosti a zrady…



Jenomže čí je to problém, jestliže si svou rodičovskou odměnu nevyzvedáváme každý boží den? Kdo je vinen tím, že jsme zapomněli, že všechno na světě pomíjí a děti budou maličké jenom jednou?

Čekat „vrácení dluhu“ od dopělých dětí je nesmysl. Nedají vám , co si přejete, protože už vám toho daly velmi mnoho. I když jste si to nevzali.

Děti nevracejí dluh rodičům. Poskytují to samé svým dětem, v tom je moudrost života. Žádat to po nich znamená chtít šidit vlastní vnuky, což zní velmi smutně.

Vděčnost, úcta, nezbytná péče v případě potřeby – to jediné může dospělý potomek dát svým rodičům žádajícím splacení dluhu. Může se dokonce pokusit vynaložit na to veškeré své síly, vlastní život, vlastní budoucnost, může to vše investovat do rodičů místo svých dětí. Přesto však ani jedna ze stran nebude spokojená.

Přímo svým rodičům nedlužíme nic. Všechno jsme dlužni svým dětem. To je náš dluh. Stát se rodiči a všechno, čeho se nám dostalo, předat dál. Všechnu rodovou sílu poskytnout těm dalším, nic nezanedbat. Stejně tak naše děti nic nedluží nám. Nejsou povinny žít tak, jak se to pozdává nám a být šťastné způsobem, který se nám zdá nejlepší.

Jediným splacením našeho dluhu jsou úcta a vděčnost. Za vše, co pro nás udělali, jak to udělali a kolik toho udělali. Úcta, ať už se rodiče chovali jakkoli a pocity, které v nás probouzeli, byly jakékoli. Úcta k těm, skrz které jsme dostali možnost ocitnout se na tomto světě, kdo nás milovali jak uměli a jak mohli, ze všech svých duševních sil.

Samozřejmě, že máme odpovědnost za poslední roky života svých rodičů, kdy už se o sebe sami nedokážou postarat. To není žádná splátka dluhu, to je prostě lidská povinnost.

Abyste ve stáří nemuseli žebrat u jejich domu, učte se vychutnávat si už dnes to, čeho se vám v tak štědré míře jejich prostřednictvím shůry dostává. Objímejte je, mazlete se s nimi, pusinkujte je a hlaďte po hlavičce, povídejte beze spěchu o všem, co je napadne, válejte se s nimi na posteli, zpívejte a tančete, otevírejte spolu s nimi tenhle svět. Je tolik nekonečných možností, jak spolu s dětmi prožívat štěstí!

A všední těžkosti nebudou tak těžké. Maminčina práce nebude tak protivná a vyčerpávající. Když v noci nemůže spát a přivine k sobě voňavé tělíčko svého andílka, když ucítí jeho dlaničku na své tváři, je život hned hezčí. A věci jdou snáz. Alespoň trošičku. Nebo ani trošičku… ale to nevadí.

Olga Valyaevá