Čtyři životní etapy. Kterou právě procházíte?

Odborný poradce pro osobní rozvoj Mark Manson zveřejnil na svém blogu zajímavý článek o několika životních stádiích, jimiž dříve nebo později projdou všichni lidé.

Přečtěte si jeho poznámky, třeba bude zajímavé uvědomit si, v jakém životním období se právě nacházíte.

Tuhle jsem ležel, koukal do stropu a najednou jsem si uvědomil, že život se vlastně dá rozdělit do čtyř etap. Do těchhle:

1. Napodobování 

Rodíme se zcela bezmocní. Neumíme chodit, mluvit, živit se, dokonce nedokážeme ani platit ty zatracené daně.

Jako děti se učíme cestou napodobvání dospělých. Učíme se od nich, jak se pohybovat, jak mluvit atd. Dále své sociální návyky rozvíjíme už v kontaktu s vrstevníky. Nakonec se pak učíme přizpůsobit se kultuře společnosti, jejím normám, pravidlům a celkovému rámci chování.

Cílem první etapy je naučit se existovat v rámci společnosti, zároveň však být samostatnými jednotlivci. Dospělí by nám při naplnění tohoto cíle měli pomáhat učením samostatnému jednání.

Někteří dospělí jsou však zkrátka idioti. Za nezávislost nás trestají a naše samostatná rozhodnutí nepodporují. Proto nemůžeme projevit samostatnost, prostě nás srážejí a my nadlouho uvízneme v této napodobovací etapě.

Za normálních okolností by stádium napodobování mělo končit dospíváním, v raném mládí. U některých lidí však se tahle etapa protáhne až do jejich dospělého života. A jsou i tací, kteří si v pětačtyřiceti jednou takhle po ránu uvědomí, že vlastně vždycky žili marný, cizí život.



2. Sebepoznání

Jestliže v první etapě se učíme žít uvnitř společnosti, pak ve druhé už hledáme, co nás právě od této společnosti odlišuje, toužíme být jedineční.

Sebepoznávání je experimentování. S povoláními, s bezprostředním okolím, s místy pobytu a vůbec s různými rolemi v tomto životě. Některé z nich se nám zamlouvají, jiné nikoli. V cíli bychom měli najít to svoje. To, co nám sedí. A aby člověk našel, musí vždycky hledat.

Druhá etapa trvá tak dlouho, dokud si my sami nezačneme vytyčovat vlastní meze. To je důležitá věc. Je třeba pochopit, že náš pobyt na této planetě je časově omezen a měli bychom ho využít k těm nejdůležitějším věcem a s lidmi, kteří za to opravdu stojí.

Existují ovšem i lidé, kteří natvrdo uvíznou v sebepoznávací etapě. Prožijí v ní velkou část svého času, přičemž sami sebe přesvědčují o opaku. Myslejí si, že času mají spousty. Jsou to ti, kteří v osmatřiceti žijí ještě s maminkou a ujišťují, že jejich byznys se už už rozhoupe, nebo „budoucí hvězdy“, které zatím neabsolvovaly ani jeden jediný konkurs, případně pak ti, kdo se stále nějak nemohou vymotat z jalových dlouhatánských vztahů, přesvědčeni, že skutečná láska na ně teprve čeká.

Sebepoznávací etapa obvykle zabere celou druhou desítku let dospělého člověka, asi tak do třiceti-třiceti pěti let. Lidé, kteří tu uvíznou, jsou označováni jako osoby trpící syndromem Petra Pana. Jsou to věční náctiletí, kteří se celý život hledají, aniž by přitom dosáhli podstatných výsledků.

3. Realizace

Jakmile uzavřeme etapu experimentování a nalezneme něco, v čem nejsme vyloženě trapní, začínáme chápat, že přišel čas, abychom na tomhle světě zanechali nějakou stopu.

Ve třetí etapě se soustřeďujeme na to hlavní: zbavujeme se přátel, kteří nás unavují a zdržují, škrtáme vztahy, které jsou nesmyslnou ztrátou času, opouštíme evidentně nesplnitelné sny. Naše pozornost je teď zaměřena pouze na to, co je pro nás doopravdy důležité. To je naše poslání a my jsme připraveni za ním jít.

Co nám v této etapě dělá starost: Co tu po sobě zanechám? Jak si mě budou lidi pamatovat? Jak jsem ovlivnil tento svět? Je třeba dosáhnout něčeho takového, aby budoucí pokolení mohla na tyto otázky odpovědět.

Obvykle toto stádium propuká ve třiceti-třiceti pěti letech a končí před dosažením důchodového věku. Tehdy si uvědomíme, že nestihneme naplnit všechny své ambice. Nestačí nám čas a také fyzické síly začínají docházet.



4. Odkaz

Do této etapy přicházíme vybaveni půlstoletou životní zkušeností. Něčeho jsme dosáhli, něčeho ne. V každém případě jsme dosáhli věku, kdy nám naše energie už neumožňuje směřovat ke svým cílům tak svižně jako dříve.

Tato etapa je velmi náročná v psychologickém slova smyslu, neboť nás ustavičně tíží vědomí vlastní smrtelnosti. Všichni by měli mít pocit že jejich existence není nesmyslná. Přesvědčení, že život má smysl, je v podstatě jedinou naší obranou před myšlenkami na smrt.

Cílem této etapy je uvědomit si, že tu necháváte odkaz. Něco, co smrt neovlivní. Něco, co bude existovat i bez vás. Mohou to být děti, žáci, pracovní projekty, objevy, politické názory a tak dále.

V čem je smysl těchto etap?

V tom, že v každé z nich můžeme stále více ovlivňovat a řídit svůj život a zejména své štěstí.

V první etapě závisí naše štěstí na jiných lidech. Ve druhé stále experimentujeme, procházíme úspěchy i nezdary. Ve třetí už jsme šťastnější, ale nestíháme si to užít. A konečně v té poslední si vychutnáváme plody etap předcházejících a máme jen jeden úkol: vydržet co možná nejdéle.

V každém dalším stádiu se štěstí stále výrazněji zakládá na vnitřních, řízených hodnotách a méně na vnějších stránkách ustavičně se měnícího světa.

Musím poznamenat, že přechod k další etapě nikdy nebývá okamžitý. Někdy se nalézáme v mezidobí mezi dvěma etapami, kdy máme blízko k té i oné. Avšak dříve nebo později definitivně přehodnotíme své životní priority. Při přechodech se proto někteří lidé mohou z našeho života vytratit. Je to logické; je třeba jít stále kupředu, obklopovat se lidmi, kteří za to stojí a pamatovat, že čas je vyměřen.

(via)