Já vím, mami, že ses od dětství chtěla věnovat hudbě. Snila jsi o tom, jak se tvé prsty budou vznášet nad klávesnicí a vyluzovat nádhernou melodii. V duchu ses opájela potleskem a kyticemi. Jenže jste žili v zapadlé vesnici, hudební škola v dosahu žádná a jediným zdrojem hudby byl věčně podnapilý učitel hry na tahací harmoniku.
Když jste se přestěhovali do města a začínat se studiem klavírní hry bylo podle babičky už pozdě, vynahradila sis to tancem. V něm jsi vyjádřila všechny své utajované pocity a tanec se stal tvým živlem.
Já jsem tvé vytoužené a milované dítě a chceš pro mě jenom to nejlepší. Nejlepší hudební školu, skvělého tanečního mistra. Hýčkáš si sny o tom, jak vycházím na scénu, půvabně se ukláním, usedám ke klavíru a ozývá se Hudba Tvého Nesplněného Snu. Jak se vznáším nad pódiem v sólovém tanci a diváci dostávají závrať.
No a táta. Mistr v zápasu. Vždycky byl druhý, protože nebyl dost agresivní, dost bojovný, byl moc hodný a mírumilovný. Nechápal, že zápal boje nemá nic společného s osobními vztahy, že vnitřní agresi ukrývají všichni a bojová umění jim umožňují dát jí ten nejméně škodlivý průchod.
Dneska už to pochopil a sní o tom, že tomu naučí i mě. Bude mi vyprávět o energii ničivé a tvůrčí, o útoku a obraně, o radosti z vítězství a úchvatném momentu překonání protivníka. Takže já budu vždycky první. Nejlepší. Lepší než byl on.
Musím vám, mí drazí rodiče, zkazit náladu. Asi vás rozzlobím, ale já nebudu chtít hrát na klavír, tančit ani se trápit při sparringu, abych vítězil na zápasech. Nebudu dožívat vaše životy, ani uskutečňovat vaše poslání. To všechno klidně ještě můžete zvládnout sami.
Mami, muziku můžeš dělat i ve třiceti, i po čtyřicítce. A můžeš se ještě s přehledem stát dobrou klavíristkou. Stejně tak tanec jen čeká na tvůj návrat, akorát si musíš říct: „Vracím se“.
A ty, tati, se přestaň vymlouvat na práci, věk a zdraví a začni makat na tom, aby z tebe opravdu byl ten šampión, jestli to potřebuješ, abys o sobě měl lepší mínění.
Ode mě ale určitě nečekejte, že budu naplňovat VAŠE sny a uskutečňovat VAŠE plány. Budu mít svoje. Je vám to možná divné a nerozumíte tomu, ale já budu malíř. Celou školu se budete těžko smiřovat s mou absolutní neschopností naučit se tabulku mocnin a zapamatovat si data významných bitev. Budu se ze všech sil bránit, jestli mě budete chtít nacpat do hudební školy nebo na sportovní gymnázium. Budu výtvarník. Můžete se rozhodnout můj talent potlačit nebo podpořit a rozvíjet, ale určitě se vám nepodaří udělat ze mě někoho jiného.
Vím, že pro vás nebude snadné přiznat mi právo na vlastní cestu. Budete vymýšlet všechny možné cesty, jak mě přesvědčit. Ale já přece nejsem nějaká nová verze vás samotných. Můj život není vaše druhá šance jak prožít ten svůj líp a správněji. Chci si sám vybrat cestu, sám dělat chyby a sám za ně platit. Vemte mě takového, jaký jsem. Dovolte mi být, kým jsem, bude to lepší pro vás i pro mě. A všichni budeme spokojenější.
Nechte mě být géniem!
Opakuju, chci být malířem. Věř, maminko, že budu mít, co říct. Tolik vzpomínek a tolik lásky! Všechny je vložím do obrazů. Když se na ně lidi podívají, budou se smát nebo plakat. Vědci zjistí, že moje obrazy mají léčivé účinky a budou je rozvěšovat v onkologických léčebnách.
Předměty, kde nejde malovat, jsou nuda. Třeba literatura je dobrá, inspiruje k malování hlavních postav a příběh víc ožívá. Za to budu dostávat jedničky.
Ale když se mnou prosedíte celé večery, abyste mi do hlavy nacpali základy aritmetiky, bude to jenom pro zlost. Budete mi platit drahé učitele, budete mě trestat a budeme se hádat.
Mám jen dvě cesty. Vždycky jsou minimálně dvě možnosti. Můžu se rozhodnout mít klid. Můžu přestat vidět všude barvy a každé okno v duchu pokreslit milióny odstínů barev světa své fantazie. Nadřu se tabulku mocnin a přírodní nerostné zdroje Jižní Ameriky, budu nosit domů slušné známky a vy budete hrdí a spokojení. Budu se trápit a utěšovat se tím, že aspoň vy jste šťastní.
Nejhorší bude, že sám zapomenu, proč je svět tak šedivý a nevlídný, proč jsou kamarádi tak tupí a proč mi nikdo nerozumí. Půjdete se mnou k doktorovi, ten mi napíše prášky na štítnou žlázu. Postupně se mi rozvine cukrovka, budu trpět dušností a nadváhou. Takže se budu léčit, povedu fádní, šedivý život a prostě zapomenu, kam se vlastně poděla radost.
Nebo se můžu odmítnout podřídit násilí páchaném na mojí přirozenosti. Nepoddat se a malovat. Budeme se věčně hádat a nikdy nebudeme jeden s druhým spokojení. Postupně však přece jen pochopíte, že mám talent. Oceníte uznání, kterého se mi dostane. Smíříme se. A já zůstanu sám sebou.
Je vlastně ještě třetí možnost, jenomže sám se pro ni rozhodnout nemůžu. To bychom museli všichni společně. Zkuste si teď hned, když nad tímhle přemýšlíte, položit otázku: „Chceme, aby náš syn byl vzdělaný, nebo šťastný?“ Hlavně prosím nezačínejte ty věčné tirády o společnosti, budoucí rodině a způsobu, jak ji uživit. Prostě si odpovězte na otázku: „Vzdělaný, nebo šťastný?“
Věřte, že profesora ze mě stejně neuděláte. Maximum, jehož můžete násilím na mé osobnosti dosáhnout, je slušná maturita. Za cenu ztráty osobnosti… Nikdy ze mě nebude dobrý lékař, ani slušný tesař. Jsem výtvarník.
Prosím vás, dovolte mi být sám sebou. Až začnu ve dvou letech čmárat tátovi na knihy vodovkama, neberte mi je. Vezměte si tu knihu. Ale ne vodovky. Dejte mi spoustu papíru, na stěnu nalepte karton a připevněte na něj papír s každou barevnou skvrnou, kterou vyrobím.
Nedbejte na nátlak pedagogické rady. Budou vám nadávat a chtít po vás, abyste mě ovlivnili žádoucím směrem. Nechte je být. Mějte mě rádi a věřte mi. Tím bude můj talent silnější. Budete mít na co být hrdí. Nejen na mé úspěchy, ale také na moji synovskou oddanost. Budu vám nekonečně vděčný, budete spoluautory každého mého díla.
Nehama Milson
Až se mi jednou narodí syn…
Nežijte jen pro děti!