„Maminko, copak nevidíš, jak si hezká?“ Američanka Brigitte White se rozhodla zveřejnit na Internetu svoji fotku, kterou udělal její sedmiletý syn. Nejprve se jí snímek zdál prostě děsný. Pak ji ale přiměl vidět sebe sama očima dítěte.
«Prohlížím si fotky v mobilu a najednou uvidím TOHLE“, vypráví na svém blogu matka dvou malých dětí Brigitte. „Mojí první reakcí byl prostě šok. Kdo proboha udělal tuhle strašlivou fotku bez mého vědomí? Cítila jsem, jak mi odpor k sobě samé stoupá jako vlna hrdlem a oči se mi zaplavují slzami. Už jsem chtěla zmáčknout „odstranit“, když vtom vešel do místnosti můj syn.
-Nevíš, odkud se v mém telefonu vzala tahle fotka?
Tvářičku mu ozářil úsměv.
– To já jsem tě vyfotil, maminko! Jak jsme byli u jezera na pláži, víš? Bylas tam tak hezká, tak jsem tě vyfotil!
– No, víš ale, že musíš poprosit, když chceš fotit mým telefonem? – řekla jsem.
– Já vím, mami, ale fakt, podívej se, jak ti to tam sluší! Dívala jsem se znovu na snímek a pokoušela jsem se uvidět to, co vidí on, vidět se očima dítěte. Přišla dcerka, podívala se mi přes rameno a povídá: „To je úplně jako od pravého fotografa, maminko, ty jsi tak hezká! To se bráškovi opravdu povedlo!“
„Zhluboka jsem se nadechla. No – ano, mé obvyklé stanovisko začíná vždycky hledáním nedostatků. Člověk to dělá vlastně automaticky. Když se teď na fotku zadívám, vidím v ní trochu víc. Jasně, jsou tam moje oplácané boky se zřetelně viditelnou celulitidou, to hned uhodí do očí. Teď jsem ale schopná vidět prostě i utahanou matku – několik hodin na nohou, jak si s dětmi prohlížela jezero a jeho okolí – a teď se konečně natáhla na břehu a s rukama za hlavou si vychutnává odpočinek. Moje baculaté ruce jsou ruce mámy, která xkrát přenášela děti přes rozpálený písek a kameny, aby si nepopálily nohy. Stejně jako dřív vidím korpulentní ženskou v černých plavkách – ubohý pokus o zamaskování nadváhy. Zároveň ale vidím kurážnou matku, která se s dětmi vydala na cesty, aby jim trochu ukázala svět, protože je moc a moc miluje.
Stejně jako spousta jiných žen bojuju celý život s nadváhou – nemůžu se jí zbavit. Od přírody mám k tloušťce sklon a opravdu nikdy jsem nebyla hubeňour. A teď vážím mnohem víc, než kdykoli v uplynulých deseti letech. Ale fakt už si nehodlám ničit život kvůli nadváze. Klidně nosím v létě krátké šaty bez rukávů a navlíknu se do plavek, běhám a hraju si s dětmi a někdy si dokonce připadám přitažlivá. Ano, přitažlivá. Nebo málem přitažlivá…
Možná je to věkem? Nebo proto, že strachovat se a dělat si starosti musím o věci daleko důležitější než je zevnějšek? Nebo je snad příčina v tom, že moje děti se na mě dívají s tichým zbožňováním? Už prostě necítím nenávist k vlastnímu tělu. Ne snad, že bych se vykašlala na pokusy se sportováním nebo vzdala péči o vlastní zdraví. V tom hodlám pokračovat, protože bych ráda žila dlouho a šťastně. Přesto však teď je pro mě hlavní mít své tělo ráda takové, jaké je. Chci se na sebe dívat očima svých dětí. Děkuju vám, děti.“ Možná se vedle dětí cítíme vždycky krásné? Když se ráno neprobudíme v té nejlepší formě – vlasy zacuchané, pod očima hluboké tmavé kruhy, dítě to nevnímá. Vidí doslova skrze nás, vidí samu podstatu a tělesná schránka je nezajímá. Dítě slyší náš nakažlivý smích, vidí, jak nám svítí oči, cítí naše teplo, lásku, naše veselí, radost, přání hrát si s ním. Cítíme se být těmi nejkrásnějšími, když dítě, sotva nás uvidí, běží nám ze všech sil naproti, aby nás objalo a vylezlo nám na klín.
Co kdybychom se tedy na sebe dívaly vždycky očima dítěte? Nervozita kvůli nějakým nedostatkům, jako jsou akné nebo vrásky, prostě zmizí – koho by to zajímalo?
7 dní sebelásky - Online Kurz Zdarma >>>Babičky a dědečkové očima dětí
Nežijte jen pro děti! (K zamyšlení)
Synova práce na téma „Jak vypadá maminka“
