Ze všeho nejvíc nebudeme ve stáří litovat toho, že jsme málo cestovali

Ze všeho nejvíc nebudeme ve stáří litovat toho, že jsme málo cestovali.

Ani toho, že jsme věnovali jen málo času, úsilí a snahy rozvoji svého duchovního růstu. Ani toho, že jsme špatně vychovávali své děti…

Nebudeme litovat, že jsme se nevěnovali umění. I když, možná, že právě tohohle trochu zalitujeme – alespoň to tak tvrdí mnozí psychologové. Kterým nicméně do stáří chybí ještě opravdu hodně.

S mnoha staršími lidmi jsem se stýkala. Byli to lidé duševně zcela čilí. Ze všeho nejvíc litovali toho, že dovolili, aby byli nestydatě využíváni.

A snášeli křivdy, nezasloužené a podlé. „Proč jen jsem se nedokázala ozvat, když mě šéf nutil pracovat za tři“, říkala kupříkladu jedna dáma.

Jiná vzpomínala na příbuzné, kteří přijížděli na návštěvu do pokoje, kde se tísnila se svým mužem a dvěma dětmi. Bydleli u nich celé týdny. A ona uklízela, prala, vařila, hostila, jak se patří – ale kdo řekl, že se to tak patří? Jiné ženy zase trpěly krutosti opileckého manžela.

A jiní respektovali drzé požadavky úplně neznámých lidí. Ne snad ze zbabělosti a nedostatku odvahy, ale aby se nikoho nedotkli, aby neublížili.



Zůstat v očích těch druhých dobrým člověkem. To bylo to hlavní, o co jim tenkrát šlo. A dnes toho všichni litovali. A nahlas přemýšleli o tom, jak by dnes, z výšky svých prožitých let, docela jednoduše a obyčejně odmítali…

Horká voda tekla jednou týdně. A k jisté ženě se třemi dětmi se v tu dobu sjíždělo všechno příbuzenstvo. Každý se chtěl vykoupat, samozřejmě. A jí nezbyl ani čas vykoupat děti a vyprat.

Ve svých devadesáti s hořkostí a nechápavě vzpomínala, jak byla hloupá a jak mohli její příbuzní takhle jednat. Jak jen mohla nenajít ta správná slova, aby je odmítla!?

Ještě v tom vysokém věku toho neobyčejně silně litovala.

A to je to, čeho budeme určitě nejvíc litovat — bezcílně a zbytečně ztraceného času, marných snah a obětí, dobrovolného otroctví.

Zbytečné a přehnané trpělivosti, kterou stejně nikdo neocenil.

Kdyby toho všeho nebylo, zbyl by čas a síla i na to cestování, na děti, na vnuky i na umění. Zdraví by nás neopouštělo. Neměli bychom hořkost v duši.

Naučte se včas říkat ne.

To je všechno.

Ignorujte drzé požadavky a neoprávněné nároky, neposlouchejte je. Raději se věnujte umění, cestování, nebo odpočinku. Anebo výchově dětí…

Anna Kirjanová