Zdvořilé násilí: Jsem důležitější než ty

Pokolení narozené v 90. letech dospělo a začalo chápat svět kolem sebe. A náhle jsme zaznamenali, že někteří z nich s námi občas mluví jako absolventi nějakého kursu asertivity.

Má dcera mi jednou ze sousedního pokoje poslala mail: „Mami, mám tě moc ráda, ale takhle se mnou prosím tě nemluv“. Už si nevzpomínám, co jsem tenkrát udělala, nejspíš jsem se pokusila o nějakou manipulaci, za kterou jsem se hned zastyděla.

A tak mi byly stanoveny meze. Nikdo se se mnou nehádal, nikdo mi nic nenamítal, bylo mi prostě dáno na vědomí, že moje chování není přijatelné. Nebude akceptováno.

Myslím, že tohle by se měli naučit i lidé starších ročníků. Každý se občas setkáváme s otázkami, různými poznámkami a komentáři, které nás přivádějí téměř k zuřivosti, k záchvatům obav, pocitům bezmoci nebo studu. A před usnutím si pak v myšlenkách přehráváme jedovaté a vtipné odpovědi, které nás bohužel nenapadly včas. Když je odpovědět třeba, obvykle mlčíme nebo se přeme. Je nám trapně za sebe i za toho druhého. To ovšem kromě nevyspání nemá žádný efekt.

Známe to všichni:

– Je ti už třicet, kdy se budeš vdávat?

– Kdy si pořídíte druhé?

– Ještě jedna vysoká? Měla by sis spíš najít mužského…

– Už jsou mu dva a ještě neumí počítat? Byli jste u doktora?

– Ty nemáš rád pečené brambory? Jak někdo může mít nerad pečené brambory? Proč je nemáš rád?

– Děláš to špatně. Přece ve svém věku vím, jak se to má dělat správně.

– Bože, ta ubohost!

– No dobře, tak má depresi. Ať jde nakopat brambory, hned ho to přejde.

– Ty jsi pověsila tyhle závěsy? A proč zrovna tyhle? Žluté by byly lepší.

– Říkám ti, vy dva se rozvedete.



– To vám nemůže vyjít.

– Děláš mi před sousedy ostudu.

– Co tomu řeknou lidi?

– Vůbec nám nevoláš. Jsi nevděčná.

– Nechápu, na co čekáte, támhle Helenka už je v pátém měsíci.

– Tak jsi tlustá, a co má být? Zato jsi chytrá.

– Podvedou tě. Vzpomeň na má slova. Dneska se nikomu nedá věřit.

– Mluví s tebou jak s kusem hadru. Odpověz jí jako chlap!

– První místo? Stáž v Belgii? Ty jsi hlavička! Šikulka!

– Na svůj věk vypadáš úžasně! Dej mi číslo na svou kosmetičku.

Proč se nás tyhle jednoduché poznámky a otázky nebo dokonce pochvaly tolik dotýkají? Protože je v nich přímo či nepřímo obsaženo hodnocení. Hodnocení je rodičovská výsada, jenomže když už jsme dospělí, nepotřebujeme hodnocení, pokud si o ně přímo neřekneme. Při kontaktu dospělého s dospělým potřebujeme něco docela jiného.

Co potřebuje dospělý? Podporu. Uznání. Respekt. Potřebuje slyšet: „Jsi mi roven, vážím si tě“. Hodnocení, o které si neříkal, obsahuje metasdělení „jsem důležitější než ty“.

Nejrozšířenější chyba, jíž se dopouští všichni, na koho je podobným způsobem namířeno, je odpověď na obsah výpadu. Drmolíme, dokazujeme, rozhořčujeme se a pouštíme se do hádky. Hádáme se o barvu závěsů, optimální věk ke svatbě, srovnáváme se s těhotnou Helenou ve svůj prospěch za pomoci početných „zato“, šílíme kvůli „hlavičkám a šikulkám“ – Bůh ví, proč vlastně, vždyť to byla pochvala!?

Pochválit dospělého znamená uznat závažnost objemu úsilí, které vložil do svého úspěchu. „Vím, žes nad tím vysedával po nocích, je to zasloužený úspěch!“ „Hlavička“ a „šikulka“ se mohou dotknout proto, že evokují spíše bábovičky, které dítě vyrobí na písku. Shazování maskované pochvalou je dost časté ve styku s lidmi, kteří nemají poctivý vztah k vlastní agresi.

Co tedy s tím? Opakuji, nemá žádný smysl odpovídat na obsah řečeného. Zkušenost ukazuje, že partner v rozhovoru v naší kultuře prakticky nikdy nepřijme názor oponenta. Co kdybychom zkusili odpovědět na sám fakt útoku? Nabízíme k tomu tři konkrétní kroky.

Krok první. Neobviňujte. Nehodnoťte. Nejmenujte.

Naopak opisujte, citujte přesně a doslova to, co říká ten druhý. Takže ne „Tou věčnou otázkou o dětech se mě bolestně dotýkáš“, ale „Když se ptáš, kdy si pořídíme druhé dítě, je mi to nepříjemné. Myslím, že to je naše věc“.

Vaše odpověď musí vycházet ze vzorce: „popis jednání nebo citace slov toho druhého plus vaše pocity s nimi související“. Tomu se říká „Já-výrok“.



Krok druhý. Buďte důslední.

Je těžké vymezovat hranice milovaným a pro nás důležitým lidem. Jestliže vám vaše družka v romantickém opojení před lidmi opakovaně říká „zajíčku“ nebo „pejsku“ a vám je to nepříjemné, je opravdu těžké ji stopnout. Pokud jste však už na tohle téma mluvili, nevzdávejte to. Připomeňte jí svou žádost, aby si mazlivá oslovení schovávala do intimity ložnice nebo ještě snad do kuchyně ke společné snídani. Připomínat to musíte pokaždé, když taková situace nastane.

Krok třetí. Buďte kongruentní.

V psychologii toto slovo označuje shodu verbálního a neverbálního. Jestliže říkáte: „Pane řediteli, tento víkend mám už jiný program, a nemohu tedy vaší žádosti, abych přišel, vyhovět“, není vhodné se při tom sladce usmívat. Buďte vážní. Někdo po vás chce, abyste změnili svůj osobní program, a to dokonce v den zákonného volna – je to snad důvod k úsměvu? Pan ředitel se vašeho úsměvu hbitě chytne a řekne „Ale Pavlíku, já znám ty tvoje plány, nech pivo pivem a přijď si radši máknout na projektu“. Zachmuřená tvář k podobnému výroku nevyzývá.

Nepříjemná nejsou jen a konec konců ani natolik slova, která jsou nám při laskavém útoku adresována v podobě rady, prosby či hodnocení. Nepříjemný je sám fakt překročení našich mezí. Jestliže ho dokážeme pokaždé včas zaregistrovat a odpovědět na něj, bude lidí, kteří to zkoušejí, v našem okolí ubývat. Přestaneme zkrátka být pohodlnými terči. Zbudou jen ti, kteří k nám zachovávají respekt.

J. Rublová