Sedm výchovných chyb bránících dětem v úspěchu

Tim Elmore z Atlanty je odborníkem na umění vést. Napsal řadu knih o výchově k této schopnosti. Za léta svých výzkumů poznal množství typických rodičovských chyb programujících už předem v dětech nejistotu, snižující sebedůvěru a omezující jejich šance být úspěšné v kariéře i osobním životě.

1. Nedovolujeme dětem riskovat.

Současný svět je na každém kroku plný nebezpečí. Heslo „Bezpečnost především“ posiluje náš strach o děti. Proto je obklopujeme všemožnou péčí. Evropští psychologové zjistili jednu zajímavou věc: jestliže si děti nehrají na ulici, jestliže ani jednou nespadnou a neodřou si pořádně koleno, trpí pak v dospělém životě častými fóbiemi.

Dítě by mělo upadnout vícekrát, aby si uvědomilo, že to je normální. Dospívající by se měli párkrát pohádat a zakusit hořkost první lásky, aby získali emocionální zralost, bez níž není možné vybudovat dlouhodobý vztah.

Když z dětského života odstraní riziko, stimulují dospělí u dětí domýšlivost a nafoukanost a zároveň nízké sebevědomí do budoucna.

2. Příliš rychle spěcháme na pomoc.

Dnešní generace mladých lidí nemá některé schopnosti, které byly vlastní dětem před třiceti lety. Když se hned vrháme dítěti na pomoc a obklopujeme ho přílišnou péčí, zbavujeme ho nutnosti hledat samostatně cestu z těžké situace. Dříve nebo později dítě přivykne, že ho vždycky někdo „zachrání“. „Jestli se spletu nebo nedosáhnu cíle, dospělí to nějak napraví a odstraní následky“. Zhruba takové přesvědčení se rodí a upevňuje v dětské hlavě.

Avšak svět dospělých funguje ve skutečnosti úplně jinak.

Uvedeným přístupem tedy riskujete, že vaše děti si v dospělém životě nedokážou poradit, nebudou na něj připraveny.

3. Příliš snadno nad nimi upadáme do nadšení.

Tlak na zvyšování dětské sebedůvěry se projevoval už u generace poválečného baby- boomu. V osmdesátých letech pak zapustil kořeny ve školách. Pravidlo „Pohár získává každý, kdo se zúčastní“, umožňuje dítěti cítit svou vyjímečnost. Jenomže výzkumy současných psychologů ukazují, že takový způsob povzbuzování má nečekané důsledky.

Po nějaké době si totiž dítě všimne, že jediní lidé, kteří ho mají za pozoruhodné, jsou maminka s tátou – ostatní tento názor nesdílejí. Dítě začíná pochybovat o objektivitě svých rodičů. Pochvala je mu jistě příjemná, ale dobře ví, že naprosto neodpovídá skutečnosti.

Časem se takové dítě naučí podvádět, přehánět a lhát, aby se vyhnulo nepříjemné realitě. Jednoduše proto, že není připraveno na konfrontaci s těžkostmi.

4. Dovolujeme, aby pocit viny převážil nad dobrým chováním.

Dítě vás nemusí nutně milovat každou minutu. Bude muset v životě překonávat mnohé těžkosti, ale může mu v tom bránit jeho zhýčkanost. Říkejte proto dětem „ne“ a „teď ne“, aby se učily bojovat o svá přání a potřeby. Je-li v rodině několik dětí, rodiče obvykle pokládají za nespravedlivé, aby odměnili jen jedno z dětí a druhému nedali nic. Avšak odměňovat všechny děti není vždycky zrovna realistické. Takovým jednáním znemožňujeme dětem, aby si uvědomily, že úspěch závisí na jejich vlastním úsilí a dobrém chování.

Dvakrát si rozmyslete, než začnete děti odměňovat návštěvami obchodních center. Jsou-li vaše vztahy založeny pouze na materiálních stimulech, nepoznají děti žádnou vnitřní motivaci ani bezpodmínečnou lásku.

5. Nedělíme se o chyby z vlastní minulosti.

Nadejde čas, kdy zdravý dospívající jedinec roztáhne křídla a bude si chtít pořídit své vlastní boule. A dospělý mu to musí dovolit. To však naprosto neznamená, že nebudeme dětem pomáhat orientovat se v neznámých věcech a událostech. Podělte se s nimi o chyby, které jste vy sami dělali v jejich věku. A odpusťte si zbytečné mravokárné řeči o kouření, alkoholu a drogách. Děti musejí být připraveny na setkání s obtížnými situacemi a musejí umět odpovídat za svá rozhodnutí.

Řekněte jim, jak jste se cítili, když jste se vy sami setkali s podobnými okolnostmi, čím jste se ve svém jednání říkali a jaká poučení jste získali.

6. Pleteme si intelekt a nadání se zralostí.

Intelekt je často používán jako ukazatel míry dětské zralosti. V důsledku toho rodiče předpokládají, že chytré dítě je na reálný svět připraveno. To však neodpovídá skutečnosti. Například někteří profesionální sportovci nebo filmové hvězdy mají opravdu velký talent, přesto však se zaplétají do veřejných afér a skandálů. Nedomnívejte se, že vaše dítě má talent na všechno.

Neexistuje žádný předem stanovený „věk zodpovědnosti“, ani návod k tomu, kdy dítěti poskytnout určité svobody.

Platí však jedno užitečné pravidlo. Všímat si ostatních dětí toho věku. Jestliže vidíte, že vrstevníci vašeho potomka jsou daleko samostatnější nežli on, jste to možná vy sami, kdo mu brání rozvíjet vlastní nezávislost.

7. Sami se neřídíme tím, čemu učíme své děti.

Jako rodiče bychom měli vést právě takový život, jaký bychom přáli svým dětem. Jsme to my, kdo je nyní vedoucím ve své rodině a měli bychom se ve vztazích s ostatními držet toho, co je správné. Hlídejte si své chyby, i ty nejmenší, protože vaše děti vás pozorují.

Jestliže neobcházíte pravidla, budou vaše děti vědět, že to nesmějí dělat ani ony. Předveďte svým dětem, co znamená oddaně a s radostí pomáhat jiným. Ať jsou lidé i místa lepší poté, co se setkají s vámi. Vaše děti se pak budou chovat stejně.

(Kathy Caprino, Forbes)