Věřím, že každý jednou šel po cestě, kterou když objevil, nestačil se divit, kam ho vede. Ne snad že by ho nutně vedla kolem světa nebo do nějakých nadoblačných výšek, určitě ho však přivedla k sobě samému. Do samého středu jeho vnitřní Nezemě. A je přitom jedno, jestli zrovna pluje pod plachtami, hledá suché větve na oheň, píše článek o krokodýlech či sedí za volantem autobusu trčícího v automobilové koloně. Jen jedno je podstatné: raduje se v tu chvíli jeho srdce?
Poslouchat hudbu ze sluchátek opřený o zeď v metru je stejně krásné jako reprodukovat ji na scéně a skákat ze skály může být stejně opojné jako najít křemenáče v zlátnoucím podzimním lese. Srdce však si musí zpívat, to je jediná podmínka téhle cesty.
Je obecně známo, že není vždycky nejšťastnější držet se obvyklých představ o úspěchu a o tom, co je v životě správné. Vypadá to, že daleko jistější je neztratit spojení s tím malým motůrkem ve vlastní hrudi. Jeho malé rady jsou jako záznamy o cestě vytištěné na jízdence. Den po dni, stanici za stanicí, zatáčku za zatáčkou.
— Buch, buch, slyšíš mě? Je čas začít sbírat suché větve. Zvedá se severní vítr.
7 dní sebelásky - Online Kurz Zdarma >>>Máte jen jedinou karmu — sebepřijetí
Jak se život promění, když si člověk začne vážit sám sebe
