Proč se v šestapadesáti cítím líp než v padesáti

Každý se bojí stárnout. První šediny a vrásky vyvolávají paniku – copak teď už bude všechno jenom horší? Novinářka Barbara Hannah Gruffermanová na vlastním příkladu dokládá, že způsob, kterým budeme stárnout, si vybíráme sami.

Před několika týdny mi bylo šestapadesát. Na počest té události jsem v Centrálním parku uběhla 9 kilometrů. Bylo mi příjemné vědět, že dokážu tuhle vzdálenost uběhnout, aniž bych se odrovnala. Za několik hodin mě manžel s dcerami čekají na slavnostní večeři v centru…

Svou padesátku jsem slavila úplně jinak. Zdá se mi, že od té doby uplynula celá věčnost. Tehdy bych nezvládla ani mizerné tři kilometry, neměla jsem žádnou formu. Měla jsem za to, že vzhledem k věku ani jinou volbu nemám – přiberu, stanu se neviditelnou a budu muset uznat porážku.

Tehdy jsem byla zcela pod vlivem všeobecně panujícího názoru, který pilně přiživují sdělovací prostředky: ženy přes padesát jsou na sestupu, jsou bezradné, podmračené a vrtošivé. Nedokážou se přizpůsobit novinkám a jsou sexuálně nepřitažlivé. Měly by ustoupit a udělat místo krásnému, okouzlujícímu a přitažlivému mládí. A ještě hůř. Společným chórem pěly všechny tyto prameny totéž: jedinou cestou jak být šťastná, je vypadat mladší, ať to stojí, co to stojí.

Naštěstí jsem se rychle vzpamatovala a všechny ty předsudky a nabádavé rady pustila k vodě. Rozhodla jsem se raději provést průzkum a napsat první knihu. Začala jsem běhat, denně udělala dvacet kliků a vydržela v pozici prkna 60 vteřin. Totálně jsem přeorala jídelníček. Zkrátka jsem se rozhodla své zdraví a život vzít do svých rukou.

Čím se tedy má šestapadesátka liší od padesátky? Dole uvádím ty hlavní rozdíly. A musím s trochou pýchy říct, že mě všechny udivují – v padesáti bych si něco takového nedokázala představit.

Získala jsem formu. V padesáti bych si nedovedla představit pravidelný běh jednou za dva dny, každodenní kliky a vyvážený jídelníček. Vážím míň než tehdy a nosím o číslo menší oblečení. Cvičení mě chrání před osteoporózou. A k tomu ke všemu mám mnohem víc energie. Síly mi stačí na všechno, co se rozhodnu nebo co musím dělat.




Našla jsem svůj styl. V padesáti jsem měla na hlavě něco jako rozježenou kočku. Aby ne, vlasy jsem věčně barvila a fénovala. S tím je konec. Mám dnes vlasy zdravější než kdykoli dříve. Každou vrásečku jsem v padesátce dlouho a pečlivě maskovala. Dnes jsem s líčením, lehkým a vzdušným, hotová za pět minut. Nosím klasické oblečení. Nikdy jsem se ve svém těle necítila tak dobře, jako dnes.

Přijala jsem svůj věk. Když mi bylo padesát, byla jsem zmatená. Ze všech stran na člověka působily články a fotky v módních časopisech: Jsi stará, vzdej to, zalez a nezacláněj. Nechtěla jsem to vzdát. Rozhodla jsem se změnit. Přijmout svůj věk. To je moje nové heslo. A za své poslání pokládám pomoci také jiným lidem přijmout věk, ke kterému dospěli. Budu vděčná a hrdá na své roky v jakémkoli věku.

Získala jsem odvahu. Proces stárnutí neodvrátíme, ale můžeme hodně ovlivnit, jak bude probíhat. Já jsem se rozhodla přijmout svůj věk a těšit se na to, co bude dál. Mám dnes mnohem méně obav než v padesáti.

Jsou i jiné příčiny, pro které se padesátka liší od šestapadesátky. Dnes například potřebuji v každé místnosti brýle. Postupně se přesunuju k šedesátce a samozřejmě mě to občas znervózňuje. Udržím si zdraví? Budu mít dost peněz na slušný život? Budu mít ke stárnutí stejně optimistický postoj? Není vždycky snadné být odvážná, když je vám přes padesát, ale je to jedna z hlavních zbraní vašeho arsenálu.