Proč se přátelíte s lidmi, které nesnášíte.

Takoví lidé odrážejí vaše vlastní nedostatky doslova jako zrcadlo – i když jste si toho třeba ani nevšimli…

Před několika lety jsem se na jednom semináři dala do hovoru s dívkou, která seděla vedle mě. Velmi rychle jsme se skamarádily. Ještě ten večer jsme se rozhodly zajít společně na večeři a propovídaly jsme tak několik hodin. Když jsem pak měla volný víkend, zavolala jsem jí a strávily jsme spolu celý den, toulaly se po městě a po obchodech a poseděly nad kávou.

Seznámila mě se svými přáteli a já zas ji se svými. Posílaly jsme si dlouhé emaily, ve kterých jsme vypisovaly podrobně všechno, co se nám během dne přihodilo. Bylo to zkrátka „přátelství na první pohled“. Zdálo se nám, že jsme odjakživa ty nejlepší kamarádky. A bylo to opravdu skvělé kamarádství, dokud – zničehonic neskončilo.

Pouhých pár týdnů od toho prvního setkání naše přátelství zašlo na úbytě. K ničemu špatnému mezi námi nedošlo, nepohádaly jsme se, ani jsme vzájemně nezranily svoje city. Prostě jsme se jen tak nějak náhle přestaly stýkat a život každé z nás plynul dál svým řečištěm…

Tehdy jsem jednoduše nemohla mít ani tušení, že už jsme každá sehrály svou nepochybně významnou roli v životě té druhé, a nemá tedy žádný smysl ve vztahu pokračovat.

Za ty týdny, ve kterých jsme se stýkaly každý den až několik hodin, jsme nejčastěji ze všeho probíraly jedno a totéž téma — mluvily jsme o svých nezdařilých vztazích s různými partnery. Když potom naše přátelství vyhaslo, pochopila jsem, že jsem si z něj odnesla cosi velmi důležitého ohledně svého posledního, dosti neslavně ukončeného románku. Vyšlo totiž najevo, že jak já, tak moje nová kamarádka jsme se obě dost nedávno rozešly se svými mládenci a obě jsme přemítaly nad tím, co dělat – má smysl hledat někoho jiného, nebo se snad máme pokoušet získat partnera zpátky…

Čím více a čím podrobněji mi kamarádka vyprávěla o svých nepovedených vztazích, tím více jsem ji v duchu pokládala za příliš naivní. Ten její partner se k ní zjevně vůbec nehodil a rozchod s ním jí byl jen ku prospěchu. A vůbec – byl nejvyšší čas, aby přestala brečet, zapomněla na něj a hnula se dál.

Tehdy mi vůbec nepřišlo na mysl, že její situace je prakticky zrcadlovým odrazem situace mojí. A že radou, kterou jsem jí tak moc chtěla dát, bych se byla měla řídit především sama.

To, co lidé ve skutečnosti od svých vztahů především chtějí, naprosto není láska, ale obvyklost. A totéž platí pro vztah přátelský.

S tou dívkou nás to k sobě přitahovalo nikoli náhodně — spojovala nás hluboká, i když zcela podvědomá potřeba psychického uvolnění. Potřebovaly jsme je obě stejně, byla to pro nás obě momentální nezbytnost. Když jsem si to uvědomila a soustředila se na několik jiných přátelských vztahů, probíhajících podle zhruba stejné osnovy, pochopila jsem, že doopravdy také stejné byly. Přiznám se, že mě to tenkrát dost znepokojilo.

Profesor psychologie na Washingtonské universitě John Gottman se domnívá, že naše setkání se spřízněnými dušemi naprosto nejsou nahodilá, nejde o žádné shody náhod, k nimž dochází z vůle prozřetelnosti. Je přesvědčen, že „partner našich snů“ je ve skutečnosti zkrátka a dobře prostě někdo, kdo nejvíc ze všech odpovídá „mapě lásky“ v našem mozku, našemu podvědomému souboru parametrů ideální dvojice.

Je v tom, pravda, jeden háček… Hlubiny našeho podvědomí ukrývají soubor parametrů, který vůbec nemusí obsahovat takové zcela rozumné předpoklady, jakými jsou finanční stabilita, relativní přitažlivost a umění komunikovat. Ty parametry, které na podvědomé úrovni hledáme v jiných lidech, mohou být dokonalým odrazem našich nejhlubších a nikoli nutně pozitivních potřeb.

Například děti rozvedených rodičů mají zpravidla daleko negativnější vztah k instituci manželství jako takové, a v důsledku toho jsou také méně optimistické pokud jde o jejich vlastní perspektivu dlouhodobého šťastného manželství. Opravdu v tom není žádná tajemná kletba, jde jenom o to, že nešťastné manželství se těmto lidem už pevně vštípilo do jejich představ o lásce a rodinných vztazích. Současně s pojmem láska si osvojili také pojem rozcházení a rozvodu, a to vše se stalo součástí jejich koncepce lásky. A to i když ve skutečnosti v jejich životě tomu tak vůbec není.

Tento jev může také vysvětlovat, proč některé děti alkoholiků nebo narkomanů navazují v dospělém životě osobní vztahy s lidmi se sklonem ke stejným zhoubným zlozvykům. Možná, že podvědomě touží pomoci svému partnerovi, aby jakýmsi způsobem vykoupili svoji „vinu“ – to, že nedokázali pomoci svým stejně postiženým rodičům. Anebo nemají ani potuchy o tom, že v jejich podvědomí se veškeré negativní projevy závislosti pevně propojily se vším dobrým, co si ze vztahu s takovými rodiči mohli odnést. Je to tristní dědictví a veliká zátěž.

V souladu s touto teorií pak platí, že v jakémkoli vztahu nehledáme především lásku a náklonnost, ale doslova jako v zrcadle se pokoušíme zahlédnout pro nás obvyklé povahové rysy.

Ovšem žádná snaha toho druhého směrem k obvyklosti změnit vám nepomůže vyléčit sebe sama, a to ani v případě, že je úspěšná.

To, že k některým lidem okamžitě přilneme a zdá se nám, že doslova jako ten pravý kousek puzzle k nám dokonale zapadají, a doplňují tak náš život, není žádná náhoda. Ve většině případů máme se svými nejlepšími přáteli daleko víc společného, než se domníváme.

Všechny nás to často přitahuje k lidem trpícím stejnými problémy, které trápí i nás, a kterých bychom se velmi rádi zbavili, jenomže nevíme jak.

Když se potom vztah s někým takovým nadmíru komplikuje a začínají nás dráždit šablony chování, které dotyčný předvádí (přesto však vztah i nadále udržujeme), jde velmi často docela prostě o to, že v něm vidíme zrcadlový odraz šablon svého vlastního chování. Jenomže si to neuvědomujeme.

Lidé jen vzácně věnují pozornost svému vlastnímu chování, avšak pozorují ho u jiných lidí a dost často je kritizují a odsuzují za jednání a skutky, které se jako vejce vejci podobají jejich vlastnímu jednání a jejich vlastním skutkům. Člověku se to může stát až svého druhu posedlostí, základem vztahu, v němž se velmi těsně proplétají láska a nenávist, závist a snaha alespoň v něčem toho druhého překonat.

A nejvíce ze všeho nás na jiných lidech štve právě to, co zatím nepozorujeme sami u sebe.

Když pak potkáme někoho se stejnými zraněními a jizvami, jaké máme sami, vycítíme to. Víme, že v tomhle člověku je něco takového, co nás k němu zároveň přitahuje i odpuzuje. Problém tkví v tom, že se velmi často pokoušíme hojit cizí rány tehdy, kdy bychom se především měli snažit zahojit své vlastní.

Právě tímto způsobem a touto cestou se opravdu velice mnoho lidí ocitá v toxickém vztahu. Nepřitahuje je to k lidem, s nimiž mají společné zájmy a pociťují k sobě vzájemný respekt, ale k těm, jejichž nedostatky a chování odrážejí jejich vlastní, aniž by si to ovšem uvědomovali. Místo aby došli k pochopení, že každý člověk je zodpovědný za svou vlastní duševní pohodu a klid, pokoušejí se projektovat své problémy jeden do druhého a řídit navzájem svoje chování v marné snaze změnit sebe sama.

Avšak pokusy změnit někoho jiného nemohou vaši duši vyléčit. Nestanete se jimi lepšími. „Mnoho dvojic“, říká Gottman, „promrhá celé roky tím, že se snaží toho druhého o něčem přesvědčit. To ale není možné. Partner nechce být přesvědčován. Chce být pochopen“. Každý vztah je směsicí toho, co nás přitahuje a odpuzuje. Často hledáme problémy v partnerovi, který přitom je naším zrcadlem.

Na světě žijí miliardy lidí. Naše životní cesta nás svádí s mnoha sty, ne-li s tisíci z nich. Každý den má každý z nás nové a nové možnosti komunikovat s dalšími lidmi. Přesto se však většina lidí spokojuje s poměrně nevelkým okruhem sociálních styků, ve kterém prakticky udržují ty vztahy, které jim pomáhají cítit se silnější – v jakémkoli smyslu.

A to vůbec není náhoda.

Tvrzení, že lidé, s nimiž nás život svedl dohromady, se mohou stát našimi nejlepšími učiteli, může na první pohled působit jako už notně otřelé klišé, to ho však nikterak nezbavuje pravdivosti. Váš vztah s jinými lidmi a to, jakou životní zkušenost vám přinesou, vám více než cokoli jiného umožní střízlivě pohlédnout na sebe sama. Pochopit, kdo ve skutečnosti jste, co je pro vás doopravdy důležité a také zjistit, co se vám na sobě samých bezpochyby líbí a co v sobě byste chtěli změnit.

Takže místo co byste se pokoušeli jít životem a „napravovat“ jiné lidi, kteří se podle vašeho mínění chovají zcela nesprávně, měli byste se zamyslet spíš nad tím, že právě ty cizí rány, které vás ze všech nejvíc bijí do očí, jsou s velmi vysokou mírou pravděpodobnosti odrazem vašich ran vlastních.

Možná tedy, že slova, která byste jim tak rádi řekli, byste raději měli říci sami sobě. Udělejte to. Udělejte to teď hned.

=========
Zdvořilé násilí: Jsem důležitější než ty
Proč je spřízněná duše zrcadlem duše vlastní.