Biblická výzva „Miluj bližního svého jako sebe samého“ je obecně známá. Je však možné mít šťastný a plnohodnotný vztah s někým, kdo nedokázal překonat dětská traumata a nenaučil se milovat, cenit a vážit si ani sebe sama? Filosof Mark White vysvětluje, proč vztah s člověkem s nízkým sebevědomím hrozí prázdnotou a rozpadem.
Zakomplexovaní, nejistí, se sklony k nárazové přehnané sebekritice… Některým z nás, zvláště pak těm, kdo jsou vybaveni silnou empatií nebo „spasitelským syndromem“ se zdá, že tito lidé jsou těmi pravými objekty dosud neinvestované lásky a něžnosti, že právě s nimi se dá vybudovat silný a stabilní vztah, založený na vděčnosti a vzájemné podpoře. Jenomže zdaleka ne vždy to tak je… spíše naopak. Proč?
1. Partner, který je nespokojen sám se sebou, se možná s vaší pomocí pokouší zaplnit vlastní vnitřní prázdnotu. Zpočátku je to dokonce i příjemné, vždyť lidé mají rádi, když je někdo potřebuje. Jestliže to však zajde příliš daleko, může se partnerova závislost na vás stát přehnanou. Podvědomě začnete cítit, že si vás neváží jako osobnosti, ale proto, co pro něj dokážete dělat: utěšit, dodat sebevědomí, obklopit ho pohodlím.
2. S podobným člověkem je obtížné komunikovat. Zpravidla chápe vaše slova stále častěji nesprávně, nachází v nich skrytý negativní smysl, protože svou nelásku a neúctu k sobě si projektuje do vás. Musíte pečlivě vážit všechno, co říkáte, nebo si to zkrátka raději nechat pro sebe, protože každý rozhovor se konec konců stává frustrujícím a nepříjemným. Může například špatně snášet chválu, takže ji buď odmítá (Ne, ne, vždyť já se v tom vůbec nevyznám), případně se sám shazuje (No jo, tentokrát se mi to povedlo, kdoví jak to bude příště). Nebo hovor převede jiným směrem (Ale podívej se, oč lepší jsi v tom ty!)
3. Odmítá vaši starost. Partner je schopen odmítat pomoc, i když ji evidentně potřebuje. Může se pokládat za nehodného vaší péče a v určitých částech vztahu i za břemeno. Přitom vás v jiných oblastech paradoxně může vysloveně využívat a vyčerpávat nekonečnými žádostmi či naznačováním potřeby hned toho hned onoho. Žádá vás o pomoc, vy se pokoušíte pomoci, on vaši pomoc odmítá. Nakonec se vy sami cítíte ve vztahu vinni.
4. Když vám blízký člověk plánovitě sám sebe uráží a shazuje, když „uznává“, že je k ničemu, stává se to pro vás trvalým zdrojem trápení. Vydáváte čas a energii, abyste mu dodali sebevědomí a elán, abyste mu ukázali jeho možnosti a zavedli ho na cestu jejich naplnění, on si však nic podobného nepřeje. Nechce o tom ani slyšet a libuje si v pasivním postoji člověka neschopného.
CO SI TEDY POČÍT, JE-LI VÁŠ PARTNER SE SEBOU NESPOKOJEN, ALE MĚNIT SE NEHODLÁ ANI NÁHODOU?
Pokud váš vztah existuje už nějakou dobu, jste nespíš člověk velmi trpělivý a starostlivý, což je jistě samo o sobě dobré. Nesmíte však zapomínat sami na sebe, na svoje potřeby.
Možná vám přináší veliké uspokojení pomáhat partnerovi, možná vás kromě lásky zahrnuje i vděčností. Pokud vám jeho komplexy nějak zvlášť nevadí a jste schopni chápat je spíš jako milou podivnůstku, pak to může být dobrý vztah.
Jestliže však cítíte, že kvůli partnerovi obětujete příliš mnoho, že vaše úsilí se rozplývá jako písek ve vodě, že vaše vlastní zájmy a přání se ocitly kdesi daleko v pozadí, je třeba cosi změnit.
V prvé řadě je třeba zahájit dialog a svou nespokojenost dát partnerovi najevo. Ať se rozhodnete jakkoli, nesmíte mu dovolit ignorovat vaše přání a vaše zájmy a nesmíte propadnout pocitům viny za to, že ho nedokážete vytáhnout z louže, v níž si libuje. Můžete se starat, ale nenesete žádnou odpovědnost za jeho život. Všechno má své meze. Nezapomeňte na to.
Mark D. White
Skutečná láska je volba
11 nejdůležitějších vět vašeho vztahu
