Býval jsem hyperaktivní dítě. Vyrůstal jsem na venkově a to se ví, tenkrát tam taková nóbl odborná slova neznali. Babička prostě říkala, že jsem šídlo a neposeda, zatím co děda trval na tom, že mám v zadku ježka.
Dostat mě večer do postele bylo stejně utopické jako položit v noci hraběte Drákulu zpět do rakve. Oba jsme pokládali noc za hlavní součást dne.
Zkoušeli nechat mě v noci v pokoji potmě, bez jediné škvírky světla. Nevadilo mi to, naučil jsem se vidět a šmejdit i ve tmě.
Zkoušeli mě před spaním zhypnotizovat monotónní četbou knih – Ságu rodu Forsythů jsem vyslechl celou. Předstíral jsem hluboký spánek a potom jsem vyklouzl zpod peřiny jako had.
Pouštěli mi desky s pohádkami. Zesiloval jsem je, aby naši neslyšeli, že zas něco vyvádím.
Dospělí se se mnou dost natrápili, než konečně čistě náhodou a spíše experimentální cestou objevili prostředek na mou nespavost.
To universální sedativum se jmenovalo děda Olda. Byl to vlastně můj pradědeček, protože tenkrát ještě rodily mladé matky a té mojí bylo teprve pětadvacet. Ale všichni mu říkali „děda Olda“. Když tedy nezabralo zhasnuté světlo a úplná tma, anglický klasik, pohádkové desky a plácnutí na zadek také selhaly, položili mě vedle spícího dědečka Oldy.
Dědeček Olda byl opravdu veliký. Pro dospělé. Pro pětileté dítě to byl prostě obr.
Vysokánský, při těle, neobejmutelný, s hřívou bílých vlasů na mohutné hlavě.
Tuku však děda Olda na těle moc neměl. V zásadě se veškerá jeho obrovitost skládala z dobroty. Nekonečné, laskavé a usměvavé, jakou nikde nenajdete. Snad jenom někde na trhu, kde prodávají andělé.
Když mě uložili po bok spícího dědečka Oldy, vytuhnul jsem okamžitě. I kdybych byl vteřinu před tím podpálil dům, požár už by mě nezaujal.
Přitiskl jsem se k dědovu břichu a usnul s nosem zabořeným do skladů jeho košile.
Ježek v mém zadku si svlékl oblek s jehličkami, pečlivě ho uhladil, pověsil na opěradlo židle a lehl si na záda. Protože jestli to snad náhodou nevíte, tak to je sen všech ježků — usnout na zádech. Svinovat se do klubíčka je totiž pro ježka hotové utrpení – kdo by taky chtěl spát s nosem u vlastních nohou?
Dědeček Olda hřál jako čerstvě upečený pecen chleba. Když jsem spal vedle něj, zdály se mi barevné sny.
Místo vedle dědy bylo vždycky volné. Babička-prababička chodila spát jinam. Děda chodil spát brzy a vylidnil tím jednu polovinu chalupy. Nikdo z dospělých nedokázal spát s dědou Oldou v jedné místnosti, protože strašlivě chrápal. Mě se však při jeho chrápání zdálo o gigantickém barevném medvědu dobrákovi, jehož ryk nad mou hlavou odháněl spolehlivě všechna strašidla.
Dětství skončilo, odešli babičky i dědečkové. Odešel i dědeček Olda. Myslím, že dětství skončilo zejména kvůli jeho odchodu.
V dospělosti jsem pak, stejně jako drtivá většina mých kolegů a známých, začal mít problémy se spaním. Opravdu není snadné usnout, když člověk žije v úlu. Všechny ovce, které jsem se pokoušel počítat, abych usnul, už dávno jistě utvořily uzavřenou samostatnou skupinu na Facebooku a léčí se u psychologa. Pokaždé když jsem se v časných jitřních hodinách téměř v bezvědomí potácel do kuchyně pro sklenici vody, jsem vzpomínal na dědečka Oldu. A když jsem se vrátil do zválené postele, tisíckrát jsem se pokoušel představit si ho vedle sebe, to uklidňující teplo čerstvě upečeného chleba a ochranný ryk nad hlavou. Marně. Nešlo to. Když jsem se nakonec už za světla propadl do jakéhosi polospánku, černobílá strašidla se zcela beztrestně proháněla mou ubohou hlavou.
Za jedné z nekonečných bezesných nocí jsem se ze zoufalství a bezmoci rozhodl zkontrolovat jen tak pro jistotu spánek malého Kryštofa. Právě den před tím se totiž syn přestěhoval z klasické postýlky na svoji první malou dospěláckou postel.
Jak se dalo čekat, spal Kryštof tvrdě. V tomhle tedy po tatínkovi určitě není. Chtěl jsem ještě zkusit, jestli ta matrace není moc tvrdá. Ne vteřinku jsem se se skrčenýma nohama položil vedle Kryštofa. A okamžitě jsem vytuhnul.
Ráno nás manželka našla oba dva na té malé posteli, mě zkrouceného v jakési divoké jógové pozici. Obličej jsem měl zabořený do Kryštofova bříška, nos schovaný v záhybech jeho pyžama.
Tu noc se mi zdál barevný sen.
Dědeček Olda mi za sebe poslal náhradu.
Oleg Batluk
Život bez čekání
Hygge aneb jak být šťastný