„Vše, co mne nezabije, mne posílí!“ Tak to napsal Nietzsche. Později zešílel a zemřel. Protože jsou to sice krásná slova, ale nejsou pravdivá. Všechno, co nás nezabije ihned, nás zabíjí po troškách, nepozorovaně. Zabíjí to naši laskavost a důvěřivost. Něhu a upřímnost. Otevřenost, štědrost, jasný pohled a laskavé srdce…
Klam, zrada, nevděk, krutost a nespravedlnost nemusejí člověka ihned zabít.
Přetrpíme to, vydržíme, rána se zahojí. Ale zůstane jizva – zhrubělá kůže. A tak člověk postupně touto kůží obrůstá, ani si sám nevšimne, jak se to vlastně stalo. A jistěže se může utěšovat – stal jsem se silnějším! Jistě. V jeho duši se však přetrhla další struna a zmlkl další křišťálový zvoneček. Cosi či kdosi zemřel – tam, v duši. Dobrá víla anebo malinkatý anděl, kteří byli jeho součástí.
Teď už jistě víš, jak odpovědět na ránu. Jak na kruté slovo. A v případě potřeby je i vrátit. A přesně víš, že ránu můžeš dostat jen tak, pro nic a za nic. Anebo místo poděkování. A vůbec se tomu nedivíš. Zvykl sis. Naučil ses to snášet nebo se bránit. S každou ranou, s každou zradou a zklamáním však cosi nenávratně ztrácíš. Navždy to odchází a hyne. A ty se stáváš silnějším, zajisté. Jenomže na úkor jiných, důležitých kvalit.
Vše, co mě nezabije, mě zkrátka nezabije ihned. Ale učiní mě to silnějším – nebo necitelnějším, kdo ví? Potřebujeme méně toho, co zabíjí. A také těch, kdo zabíjejí. Protože tak či onak, jsou to vrazi. Vrazi něžných duší a dobrých podnětů…
Anna Kiryanova
Nechte se na pokoji
Stihnout říci to hlavní