Pan Endorfin – příběh pro dobrou náladu

Jednou při dlouhé cestě autem jsme se s kamarádem stavili v nějakém motorestu, abychom něco snědli. Kamarád si objednal hot dog. Já jsem si ho odpustil, ačkoli hlad jsem měl opravdu strašný. To zařízení totiž vypadalo na to, že od Michelina by dostalo nejspíš nějakých padesát hvězdiček minus a budilo ve mně obavu, že hot dog berou příliš doslova a předkládají hostům vařené psí maso.

„Jak to můžeš jíst“, zažertoval jsem, »nebojíš se ochránců zvířat?“
„Potřeboval bys pana Endorfina“, odvětil kamarád.
„Koho že to?“, zeptal jsem se.

A tak jsem poznal pana Endorfina.

Kamarádovi chystali jeho hot dog a on zatím vyprávěl. S tím hot dogem se piplali dost dlouho, nejspíš opravdu ze všeho nejdřív museli chytit nějakého psa.

„Ve svým prvním zaměstnání jsem narazil na takovýho chlápka. Účetního. Takovej nenápadnej, jak by řekli policajti, zvláštní znamení žádná. Asi tak pětačtyřicet. Když jsem ho viděl poprvé, říkal jsem si, že to je takovej nezajímavej, vybledlej ksicht. A pak jsem jednou uslyšel, jak se směje takovým tenoučkým, doslova komářím smíchem. Seděl u monitoru a potichounku se hihňal. Jak jsem přicházel k němu a slyšel ho, ze zvědavosti jsem mrknul na ten monitor. Měl tam nějakej účetní rozklad v excelu. A tomu se chechtal, chápeš?! Hm, řekl jsem si, ty jsi teda dobrý pako, kámo. A vážně jsem se zamyslel, jestli z tý firmy nemám vypadnout, když se tam účetní směje finančním podkladům.

Postupně se ukázalo, že je možná pako, ale naprostej borec. Všechno pro něj bylo vždycky vynikající. To bylo jeho zvláštní znamení, chápeš? Vždycky všechno bylo skvělý. I na podzim, kdy každej normální člověk touží zalízt do peřiny a vylízt až na jaře. Slizko, listí hnije, bláto cáká, lidi soplej a pro něj je to vynikající. Ne snad normální, nebo dobrý. Nene. Vždycky vynikající.



A počasí měl vždycky jenom krásný. Jdu jednou do práce, lije jako z konve, vítr takovej, že mi to složilo deštník, náladu mám pod psa. A co vidím – před vchodem do firmy stojí tenhle frajer, po kolena ve vodě, kouká, jak se mu kolem bot dělaj bubliny. Kanál nepobral ten příval a voda tekla až na chodník. „Koukej“, volá na mě, „jako nějaká horská bystřina!“ A gebil se jak měsíček. Myslel to úplně vážně!

Auto měl samozřejmě to nejlepší. Jednou se nabídl, že mě sveze. Koukám, vede mě k nějakýmu perpetuu mobile. Zezadu to připomínalo trabant, ale předek byl ze stodvacítky. Takovej franknštejn nějakej. „Poslouchej, jak ten motor hladce běží“, řekl mi, sotva jsme se napotřetí rozjeli. „Je to jako nějaká písnička, že jo?“ Poslouchal jsem a říkal jsem si: „Hm, něco jako Drupi na střídačku s astmatickým záchvatem“. Ale on si nedal pokoj a prej: „To bys neřek, že mu je třicet let, co? Když jsem uslyšel, že je těm mechanickým neckám třicet let, poprosil jsem ho, ať mi zastaví, protože bydlím za rohem. Vystoupil jsem na kraji nějakýho brownfieldu a šel jsem pak čtyřicet minut na zastávku tramvaje.

A dovolený měl ten chlápek taky skvělý. Jedna za druhou byly prostě vrcholem blaha a relaxace. Vracel se z nich galakticky spokojenej. Jednou mě přesvědčil, ať vyzkouším jedno místo v Turecku. Půl dne mi vyprávěl o nejlepší dovolené, kterou kdy zažil, o hotelu moderním jako kosmická raketa, o neuvěřitelných švédských stolech. V koutku se mu při té vzpomínce zaleskla slina…. Tak jsem si ten zájezd koupil. Z letadla nás málem vyhodili padákem nad nějakým údolím smrti. Uprostřed naprosto měsíční krajiny – v tomto ohledu o kosmu opravdu nelhal – se táhly tři ostnaté dráty a mezi nimi stál jeden hotel. Moře nebylo nikde vidět. Švédský stůl v tom hotelu pojali vysloveně proletářsky: tác párků, tác těstovin a umyvadlo kečupu. Vyžádal jsem si knihu stížností. A tam, pod desítkami záznamů typu „Doufám, že shoříte v pekle i s tímhle strašlivým barákem“ nebo „Vaši polohu předám raketovým vojskům NATO“ , zářil jeden, napsaný velkými písmeny a rozmáchlý přes půl strany: „SKVĚLÉ!!!“ A za tím tři vykřičníky. I kdybych neviděl ten známý podpis, měl bych o autorovi jasno.

Kolem baráku, kde jsme dělali, tenkrát nebyla žádná slušná hospoda. Takže jsme holt pokoušeli osud v závodní jídelně. Chodil jsem zásadně s ním. «Neuvěřitelně dobrá polévka, ta jemně pokrájená mrkvička, ty dobré brambůrky a ta vůně majoránky“, liboval si jako okouzlenej gurmán nad talířem blivajzu z hadru na podlahu. «A ty karbanátky, to je snad telecí, tohleto, takový jemný masíčko, a jak jsou šťavnatý a přitom ne moc mastný“ – a tak dále a tak podobně. Člověk ty jeho řeči poslouchal a najednou měl fakt dojem, že ta polívka nesmrdí jako velký prádlo v kasárnách a karbanátky nejsou nasáklý přepáleným olejem. Organismus v jeho přítomnosti začal uvolňovat nějaký zvláštní obranný látky nebo co.

Ale musíš vědět, že to od něho nebyla žádná póza, on to nedělal, nic nepředstíral, on byl úplně upřímnej v tom svým nadšení. Naprosto přirozenej. On byl životem nadšenej a zaujatej jako roční dítě.



V kanclu jsme mu říkali „Pan Endorfin“. V kuřárně jsi moh každou chvíli slyšet, jak někdo říká: «Já jsem dneska úplně bez nálady, půjdu dát řeč s Endorfinem“.

A víš, co bylo nejlepší? Že on měl úplně stejnou i rodinu Všichni jak nadopovaný marjánou. Zval mě víckrát na návštěvu, tak jsem se jednou rozhod, že půjdu. Koupil jsem ve spěchu někde dort, za kterej jsem se pak styděl, byl to takovej ten vaflovej, vafle byly voschlý, no trapas. Sedli jsme u nich ke stolu, byla tam jeho žena a syn. Krájeli jsme ten dřevěnej dort, jeden nůž se přitom ohnul, ona to dala na talířky a nesla na stůl. «Jé, to je fantasticky dobrý“, proneslo to dítě, sotva dokašlalo po prvním soustu. „Opravdu vynikající“, přidala se ta paní. „Fakt je to hnus, ale nemuseli by bejt tak jízlivý“, pomyslel jsem si. Jenže kouknu na ně – a oni byli v naprosto upřímný extázi. Ty lidi byli tou atrapou nadšený. Upřímně nadšený, chápeš?! A při loučení mi málem všichni tři líbali ruce.“

„Takže když ses ptal, jak to můžu jíst“, dodal, «odpovím ti takhle: jednoduše. Zapnu pana Endorfina“.

Kamarád vzal do ruky hot dog, který mu konečně přinesli, zvedl ho k ústům a zašeptal:

„To je ale křehounkej páreček, pěkně narůžovělej a jak voní! Hm, a není tu jen kečup z těch nejlepších čerstvých rajčátek, ale i hořčice, a jaká pikantní, přitom trošku nasládlá… a ten nadýchaný křupavý rohlíček…“

„Slečno!» zavolal jsem za odcházející servírkou. „Ještě jednou ten hot dog!“

Oleg Batluk