Někdy potkávám lidi ze své planety

Někdy potkávám lidi ze své planety. Stane se, že jdeme ulicí stejným směrem. Ocitneme se vedle sebe, vyměníme si letmý pohled – a poznáme se podle povědomých očí. Někdy takhle na někoho narazím na semináři, jindy ho jen zahlédnu v právě odjíždějícím vlaku.

Oči vždycky prozradí „svoje“ lidi. V tu chvíli jemně zacinká vnitřní zvoneček. Může se stát, že se známe sotva hodinku dvě, nebo jsme se sešli jedenkrát za dlouhý čas, ale jasný pocit v hrudi říká, že se známe nejednu desítku i stovku let.


Je zřejmé, že kdysi kdesi, někde na samém okraji galaxie jsme on a já byly květy, které kvetly vedle sebe.
S jinými jsem zas jinde šel sto let bok po boku, kráčeli jsme spolu přes kontinenty a oceány. A ještě s dalším jsem měl společné jediné srdce a ve dvou jsme dýchali tentýž vzduch.

Každý takový člověk z rodné planety, kterého v rámci miliónů náhod potkáme, je připomínkou Domova. Místa, odkud jsme přišli a kam se zas jednou vrátíme.

=========
Lidé, kteří nemají nic než modlitbu
Něco k zamyšlení od Vadima Zelanda