Nevyžádané rady, nepotřebné pravdy, péče, o kterou si nikdo neříkal – lidé velmi často a velice rádi „páchají dobro“. To jest dělají a poskytují něco, o co se jich nikdo neprosil. Bůhví proč se jim zdá, že v cizím životě se orientují lépe než ti, kdo ho žijí. Krom toho mají nezřídka za to, že pravda (čti: tvrdá, nijak neskrývaná kritika) pomáhá jiným dosahovat nějakých nových výšin rozvoje. Upřímně věří, že všechny kolem dokola zajímá jejich osobní zkušenost, jejich osobní názor, ba i jejich osobní čerstvě se vylíhnuvší svědící pupínek na levé lopatce, přesněji informace o tom, jak svědí a jak dneska vypadá.
Ve skutečnosti nic z toho není pravda. Každý má své vlastní zkušenosti, svoji pravdu a dokonce i svá vlastní záda, na kterých si může pěstovat své vlastní pupínky.
Proto pokud se nechcete stát člověkem, před kterým každý prchá, podívejte se s námi na několik věcí a situací, o kterých byste měli raději mlčet nebo se v jejich ohledu projevovat krajně zdrženlivě:
Nikdy s žádnou matkou neposuzujte její děti. A dokonce i v případě, že jste přímo požádáni o radu nebo názor, vyjadřujte je s krajní zdrženlivostí a velmi korektně, přičemž především matce vyjádřete svou podporu, účast a porozumění, jak to má těžké. V každé poznámce o tom, že dítě něco neudělalo jak náleží, to jest zachovalo se „špatně“, slyší matka rovněž konstatování že ona sama je špatná matka, jestliže něco podobného připustila. Když „obviňujete“ dítě, obviňujete matku. V odpověď se vám dostane dvojnásobné síly obrany nebo rovnou útoku.
Formule šťastných vztahů - Online Masterclass Zdarma >>>
Zdržte se radostného „Jéé!“ a tím spíše se nepouštějte do dlouhosáhlého líčení svých problémů a potíží, jestliže se ukáže, že nový známý, který vám byl právě představen, je lékař, právník, spisovatel nebo psycholog. Věřte, že tito lidé už předem až příliš dobře vědí, co bude následovat, proto kdyby to záleželo jenom na nich, nikdy by svou profesi neuváděli. Ať dojde k představení kdekoli – před chrámem svatého Petra v Římě nebo na oslavě křtin ve slováckém sklípku, vždycky se najde někdo, kdo jim dříve či později začne líčit, co mu dělá starosti, ptá se jich na radu nebo jim rovnou vypravuje pohnutou historii svého života, nejspíš v přesvědčení, že tak obohatí studnici jejich zkušeností. Věřte, že ve studnicích psychologů, právníků i lékařů je zkušeností více, než by se do vašeho života vešlo. Pokud jde o spisovatele, ti si nějakou tu pohnutou historii vymyslí s gustem sami. Ostatně, za pofesionální rady je zvykem platit. Také vy za svůj profesní výkon nepochybně dostáváte plat. Proč tedy myslíte, že tihle lidé by ho měli dávat darem?
Nesdílejte podrobnosti svých minulých vztahů se svým nynějším partnerem, tím spíše ho nesrovnávejte s těmi bývalými. Jistěže každého z nás zajímá, jaká byla minulost toho či onoho člověka, tedy i partnerova. Kromě toho to, co a jak člověk vypráví o svých minulých vztazích, ho určitým způsobem charakterizuje a poskytuje nám možnost odhadnout, jak se zachová v současnosti. Nicméně je podstatný rozdíl mezi prostým popisem „Měli jsme vztah, trval tak a tak dlouho, nevyšlo to proto a proto“ a podrobným líčením toho, jak vám spolu bylo a potom nebylo, kde jste spolu byli, co jste spolu dělali, jaké dárky jste dostávali, jak strašlivá ženská byla jeho či její matka a že pokud jde o sex, nebylo to nic moc, nebo naopak, že sex bylo to jediné „nej“, co na tom vztahu bylo a v tom by se tedy váš současný vztah měl co učit. Přičemž se do tohoto líčení jeho autor pouští při každé příležitosti, ať je vhodná nebo ne.
Svoje flešky s fotkami, hudbou či filmy si schovejte raději pro sebe. I když vás snad někdo přímo požádá, abyste mu ukázali nebo poslali fotky z dovolené, zamyslete se, je-li vhodnější ukázat mu nějakých deset patnáct nejpovedenějších, nebo rovnou všech 3444 snímků. Lidé mohou projevit zájem o vaše záliby, váš vkus nebo vášně, ale začít se rovnou naplno předvádět a protahovat hovor z půhodinky na čtyři hodiny, přičemž jeho hlavním tématem jste vy sami… vaše pózování před koncertní síní, ve výstavním sále, u nového auta, v novém autě, před tříhvězdičkovou restaurací někde ve Švýcarsku… v Bernu… ne, v Bernu to nebylo, koukali jste na jezero, tak v Ženevě… vaše jízda na kole na skvělém španělském treku, který jste absolvovali minulé léto, kde jste se seznámili se skvělým kytaristou z Andorry, hrál fakt bezvadně, jeden akord byl úplně umrtvující…hned vám to pustím… plavili jsme se se pak po Biskajském zálivu, hned to najdu… ale to byste museli vidět naživo, to se fakt nedá vylíčit… K tomu snad nemá smysl něco dodávat.
Svůj názor nikdy nezačínejte vyslovováním kritiky, i když je to kritika velmi objektivní a o váš názor mají ostatní upřímný zájem. Každý z nás má, když se pouští do něčeho nového, obavy a nejsme si jisti dosaženým výsledkem. Úkolem kritiky je člověka rozvíjet, nikoli zabít v něm veškerou snahu vyzkoušet své síly a snažit se o něco nového. Proto když mluvíte o něčí práci, řiďte se vždycky jedním pravidlem: «Nejprve chválit, potom hanit“. To je zákon psychologie vnímání – nedokážeme vnímat dobré, které následuje po špatném. Když začnete mluvit nejprve o tom špatném, můžete to dobré už vůbec vynechat, zůstane bez povšimnutí. Nejprve je třeba pochválit a zdůraznit to, co se bezpochyby podařilo. Pak chvilku počkat, aby pochvala mohla být vychutnána, a teprve potom začít mluvit o tom, co se nepodařilo nebo nevyšlo.
Neodpovídejte na otázky, které vám nebyly položeny. Totéž platí o cizích tajnostech, které jste se náhodně dozvěděli: mlčte. Docela často se setkávám s otázkou: „Viděla jsem manžela své kamarádky v restauraci s jinou ženou – mám to kamarádce říkat?“ Nebo: „Už dvakrát jsem potkala syna své přítelkyně s partou nějakých podivných mladíků, mám jí to říct?“ Každý člověk je schopen sám získat informaci, o kterou se zajímá a o kterou stojí a každý si sám volí tu úroveň informovanosti, která mu vyhovuje. Jestliže někomu sdělujeme více informací, než na které je připraven a o které žádal, vystavujeme ho nezbytnosti něco podniknout, protože však k žádnému jednání není připraven, buď se nám uzavře anebo pak veškerou odpovědnost bude klást na nás. Jste na to připraveni?
„Mlčeti zlato“ říkali už naši moudří předkové a měli pravdu. To rozhodně neznamená, že se máte snažit zařadit se mezi lidi zamlklé, z nichž je třeba každé slovo páčit. Jde ppouze o to, abyste neříkali prázdná slova. „Mlčeti zlato“ může platit jak pokud nevíme, jak se věci mají, tak pokud víme, jaké doopravdy jsou. V každém případě většinou mlčením pokazíme méně než horlivou řečí. Jestliže s někým mluvíme, můžeme z jeho reakce vždycky odhadnout, jaký je jeho postoj k řečenému. Usmívá se, zaujatě se na vás dívá a povzbuzuje vás otázkami? Nebo zívá, dívá se někam do strany a tajně pozoruje hodiny? Má kamennou tvář a sotva ze sebe vypraví „Děkuji“? Nebo se otáčí, snaží se odejít a jediné, co mu v tom brání, je knoflík na jeho saku, který vší silou držíte?
Jiný člověk nám dokáže dát najevo nebo říci, co od nás chce. A zejména – vždycky se můžeme zeptat, zda se chce něco dozvědět nebo vyslechnout, zda od nás chce získat informaci, radu nebo pomoc. Buďte ke druhým pozorní a vnímaví a váš styk s lidmi bude plnohodnotný a zajímavý.
Formule šťastných vztahů - Online Masterclass Zdarma >>>25 vět k sobě samým – abyste budoucnost viděli optimisticky.
Sebezdokonalování jako životní styl
