Nejlepší dárek

nejlepsi-darek

Nejcennější dárky jsou ty, do kterých vložíme čas, práci, snahu, spoustu úvah a především kus svého srdce. Rozhodně se nedají koupit v nějakém značkovém obchodě. Nejsou zabaleny v lesklé krabici s luxusní mašlí.

Ráda bych se s vámi podělila o zkušenost, které z mých dárků byly ty nejcennější. Možná vás někoho mé vyprávění inspiruje k podobným darům. Takovým, které život zkrášlují svým dlouhodobým působením jak na obdarovaného, tak na toho, kdo daroval.

To nejlepší, co jsem darovala svému muži: PŘIJETÍ

Prvních deset let manželství jsem často myslela na to, co všechno bych ráda změnila na svém manželovi. Chtěla jsem, aby byl otevřenější, aby mi naslouchal s větší pozorností. Snila jsem o tom, že bude sám schopen všimnout si, kdy je potřeba uklidit. Že se mi při řeči bude dívat do očí. Že nebude tak hlasitě žvýkat své oblíbené Wrigley Spearmint. A toužila jsem, aby se každé narozeniny a svátky netočilo všechno kolem dárků, které vybíral on.

Strávila jsem nemálo času sněním o tom, že můj muž se stane někým jiným.

Jednou mezi námi došlo k menšímu neporozumění. Vždycky, když mě čeká něco nového, mám hroznou trému a jsem nervózní. Manžel naopak si něco podobného užívá. Tehdy mi radil, ať jsem v pohodě, nic se neděje. „Jak to že ne!?“ zvyšovala jsem hlas. „Pro mě je to něco úplně nového! Copak jsi ještě nepochopil, že mám vždycky nervy? Nevíš snad, jaká jsem? Jsem zkrátka taková. Jiná už nebudu. To snad je normální. Nemám proč se měnit!“

A v tu chvíli, jak jsem tam stála před ním a přála si, aby mě měl rád takovou, jaká jsem, jsem konečně spatřila i já jeho takového, jaký je.

Přestala jsem snít o tom, jak se změní. Náhle jsem zjistila, že i on dokáže být velmi otevřený. Bylo to v noci, při zhasnutém světle, kdy jsem se soustředila jenom na nás dva. Zjistila jsem, že mi velmi pozorně naslouchal, když jsem prohlásila „Je to moc důležité!. Že se stará o spoustu drobných domácích potřeb, které já jsem ani nezaznamenala. A pochopila jsem, že mě nechce trumfnout svými dárky, ale prostě je rád dává. Krom toho má velký talent všimnout si a pamatovat, co se komu líbí a co by si přál. Když pak žvejkal tu svou spearmintku, říkala jsem si, že přijde čas, kdy se mi po tom zvuku bude stýskat – a v tu chvíli mi připadal (téměř) uklidňující…


To nejlepší, co jsem dala svému manželovi, bylo PŘIJETÍ. A ukázalo se, že s ním ten dárek vlastně sdílím.

To nejlepší, co jsem darovala starší dceři: SVOBODA

Prvních šest let Nellina života jsem nebyla zrovna skromná matka. Přála jsem si mít všechno dokonalé, tak jak jsem si to předem naplánovala. Něco podobného je pro malé dítě prostě nesmyslná, neúměrná zátěž. Nelli brzy začala jevit všechny známky nákazy mým perfekcionismem. Byla na sebe nedětsky přísná, pochybovala předem o svém úspěchu, začala si skousávat ret v neklidném očekávání.

Pak jsem si všimla, že dveře do svého pokoje nechává stále častěji zavřené a konečně mi to došlo. Dcerka byla raději sama, než v přítomnosti kritické matky. Pochopila jsem, že jestliže se chci podílet na radostech a smutcích svého dítěte, jestliže s ním chci normálně rozmlouvat, získat si jeho důvěru a třeba i znát jeho tajnosti, musím daleko méně kontrolovat a kritizovat a mnohem víc povzbuzovat, chválit a nad ledasčím umět mávnout rukou.

Začala jsem chválit všechno, co se Nelli podařilo, místo abych ji upozorňovala na drobnosti, které po mém soudu ještě nebyly „tipťop“. Uvědomila jsem si, že jsou chyby, na které poukazovat vůbec nemá smysl. Vždyť konec konců rostla, učila se a její omyly a chyby spadaly do nezbytné svobody zkoušet, mýlit se, padat, znovu se zvedat a začínat nanovo, bez dotírání věčného kritika za zády.

Když jsme byly spolu, snažila jsem se udělat jí den hezčí. A zbytečně ji nementorovat. Jak šel čas, naučila jsem se udělat krok dozadu a sledovat, jak moje holčička s velkou organizátorskou schopností a tvůrčím myšlením zvládá provoz tábora dětí ze sousedství. Každý večer sedáváme potmě v jejím pokoji a ona mi vypráví o svých plánech, jak bude pomáhat světu. Ví, že přes chyby a pády, které ji při tom přirozeně také čekají, budu vždycky s ní. A vždycky jí pomůžu.

Ten nejlepší dárek pro mou starší dceru byla SVOBODA. Svoboda zkoušet, prohrávat a vítězit. Ukázalo se, že je to dárek pro nás obě.

To nejlepší, co jsem darovala své mladší dceři: ČAS

Znáte ty matky, co kráčejí svým energickým pracovním tempem, natahují své krásné dlouhé nohy a ani je nenapadne, že jejich dítě jim už jen z fyziologických příčin nemůže stačit? A jsou dokonce schopné na ně proto křičet! Už ve svých čtyřech letech chápala má mladší dcerka moc dobře, že její přístup k životu ve stylu „teď si musím pěkně pomaloučku přivonět tady k té růžičce“, je pro její efektivní matku skutečným zdrojem utrpení. Dokud jsem však neuslyšela, jak ji proto velmi opovržlivě kárá její starší sestra, nepřišlo mi vůbec na mysl, jak hrozně poškozuju své vlastní děti.

V ten den jsem pohlédla na svou mladší a řekla jí: „Nezlob se, že jsem tě nutila spěchat. Mě se líbí, že si děláš věci svým tempem. Chtěla bych se ti podobat“.

Udivené byly mým přiznáním obě, ale obličejík té mladší se doslova rozzářil. A já jsem moc dobře věděla, že jestli svůj slib dokážu dodržet, změní to život nás všech k lepšímu.

Pokaždé, když to jen trošičku bylo možné, nechávala jsem mladší dcerku určovat tempo. Chválila jsem ji, když si všímala věcí, které jiní přehlédli. A začala jsem si jich všímat spolu s ní. Viděla jsem, jakou má radost, když ji nechám pomaličku a důkladně zapínat knoflíky na pyžámku, když jí dovolím posypat si pomaličku dvěma prstíčky skořicí jablkový koláč, když ji pochválím, že trpělivě a vlídně utěšovala plačícího kamaráda ze školky a čekala na dědečka, který už špatně chodí. Tohle mé dítě je Pozorovatel a já jsem naštěstí ještě včas pochopila, že takové děti jsou svéráznými a velkými dary Vesmíru. Uvědomila jsem si, že právě ona byla darem mé věčně cválající zběsilé duši.

Dnes tohle dítě skládá hudbu. Je to náročná a piplavá práce s kytarou a notebookem. Ale ona má dost talentu, sebejistoty a trpělivosti a jde jí to. A hlavně: čas je na její straně. Nemusí nijak spěchat, chce-li něco životně důležitého zazpívat uhoněnému světu.

To nejlepší, co jsem své mladší dceři darovala, je ČAS. Vyšlo najevo, že to byl skvělý dar i pro mě.

To nejlepší, co jsem darovala sama sobě, je POVOLENÍ

Žádný z výše uvedených dárků by se nemohl uskutečnit, kdybych byla nedala sama sobě povolení. Povolení přestat být někým, kdo „zvládá všechno s úsměvem na tváři“, zatím co jeho duch zvolna uvnitř chřadne… Povolení odpojit vnější svět a naslouchat volání vlastního srdce. Povolení být člověkem. Povolení využívat vlastních chyb jako stupínků k lepší verzi sebe sama. Povolení plakat, povolení radovat se. Povolení dýchat. Nebyla bych tou, co jsem dneska, kdybych sama sobě nepovolila psát, psát aspoň deset minut denně a třeba pomoci jiným postihnout v životě to nejdůležitější.

Před pěti lety jsem si darovala POVOLENÍ.

Stalo se darem i pro mého muže a děti. Pro všechny, s kým sdílím stejné naděje a jistoty. Stále ještě moc neovládám umění dávat materiální dárky, ale snažím se hledat co nejhlouběji, abych uměla najít to nejdůležitější, co mohu dát. Chovám tajnou naději, že vám tenhle článek pomůže nenervovat se zbytečně kvůli tomu, co zabalit do dárkové tašky a soustředit se raději na hlubiny vlastní duše, abyste pravé dary našli tam. Dárky, které ovlivní dárce stejně jako obdarovaného a mohou ovlivnit celý svět. Těm, kdo by rádi takové dary dávali, ať už sobě, nebo těm, které milují, je určen tento nádherný citát Nayyriah Waheed:

     
«Buď k sobě vlídnější; jsi ten, který dýchá, jsi něčí vzpomínkou, jsi na celý život svým domovem».

Ano. Tak to je. Veliké dary začínají tím, že jsme vlídnější.

Buď vlídnější na sebe.

Buď vlídnější na něj.

Buď vlídnější na ni.

Buď vlídnější.

Buď vlídnější.

Určitě neuděláme chybu, budeme-li vlídnější, laskavější, vnímavější, více shovívaví a přijímající. Všechno se vždycky nejlépe začíná s láskou.

Rachel Macy Stafford

=========
Proč nemá cenu chtít se zalíbit všem
Lékařův nejcennější dárek

Více pro dobrou náladu: