Když se blízký člověk ocitne v těžké situaci – zemřel mu někdo drahý, prochází závažnou nemocí nebo rozvodem – nečekaně narážíme na to, jak těžké je zvolit ta správná slova. Chceme jeho pocity zmírnit, často se však dopustíme pravého opaku. Klinická psycholožka Andrea Bonior o tom, co rozhodně nesmíme říkat někomu, komu kdo je na tom zle.
Často jsme v takových situacích úplně zmatení a tupě opakujeme to, co i bez nás dotyčnému řeknou desítky dalších lidí: „Cítím s tebou“, „Je to tak smutné“… Podívejte se někdy na komentáře na FCB pod posty, které chtějí autora podpořit. Většina z nich je nepochybně napsána upřímně, ale jeden opakuje druhý a v důsledku to zní jako ohraná deska.
Uveďme pár vět, které postiženému nepomohou a občas mohou jeho nedobrý stav ještě prohloubit.
«Vím, co cítíš»
Buďme upřímní a poctiví – tohle přece vědět nemůžeme. I když se snad domníváme, že máme podobnou, prakticky stejnou zkušenost. Každý prožívá svůj příběh po svém. Před námi stojí člověk s jiným psychologickým utvářením, s jinými osobními zvláštnostmi, pohledem na život i schopností čelit stresu. Proto i velmi podobnou situaci bude vnímat jinak.
Jistěže se můžeme podělit o vlastní zkušenost, nemůžeme však ztotožňovat svoje prožívání s tím, co nyní prožívá náš přítel. Mohlo by to vyznít jako vnucování vlastních pocitů a emocí a jako záminka k hovoru o sobě samém.
Nemůžeme zkrátka cítit to, co ten druhý.
«Asi to to tak bylo předurčeno, musíme to přijmout»
Po takové „útěše“ si člověk logicky položí otázku: «Ale proč tímhle peklem musím procházet zrovna já ?» Taková slova by snad mohla pomoci, pokud zcela jistě víte, že váš přítel je člověk věřící a vaše slova jsou v souladu s jeho viděním světa. V opačném případě jen prohloubí vnitřní stav člověka, který možná v těch chvílích prožívá pocity naprosté ztráty jakéhokoli životního smyslu.
«Kdybys něco potřeboval, zavolej»
Velmi rozšířená věta, kterou vyslovujeme z těch nejlepších pohnutek. Avšak ten, komu je určena, ji vnímá jako bariéru, kterou stavíte mezi sebe a jeho žal. Zamyslete se, zda je reálné, že vám hluboce strádající člověk bude volat kvůli nějaké zvláštní prosbě. Navíc pokud už dříve nebyl typem, který má sklon tímto způsobem vyhledávat pomoc, neudělá to teď tím spíše. Stav prožívaného hoře sotva ponechá někomu sílu na problémy všedního dne. Raději nabídněte příteli konkrétní praktickou pomoc.
Nejlépe je nabídnout udělat něco, co přítel potřebuje. Prožívá-li člověk hluboký otřes, smutek, žal, je psychicky vyčerpán a nezbývají mu síly na praktické každodenní potřeby. Navštivte ho, nabídněte se, že uvaříte, nakoupíte, vyvenčíte psa. Taková pomoc není formální a pomůže víc než zdvořilý odstup zahalený výzvou, ať vám přítel v případě potřeby zavolá.
«I tohle nakonec přejde, uvidíš»
To není špatná útěcha pro někoho, kdo se dívá na nekonečnou, nudnou televizní show. Naprosto nevhodné je taková slova adresovat někomu, kdo se cítí roztrhán na kusy. Tato věta totálně shazuje jeho city. Sama o sobě je v mnohém pravdivá, jenomže člověk sám sebe a své prožívání nepředběhne, musí prožít svůj žal a k pochopení obsahu těchto slov dojít sám ve chvíli, kdy na to bude připraven.
Dodržování uvedených pravidel zvýší šanci, že prokážete skutečnou pomoc. Nejhorší ze všeho je neříci vůbec nic. Lidé, kteří prošli nějakým hořem, často uvádějí, že mlčení jejich blízkých bylo pro ně další zkouškou a citovou ranou. Někteří z těch, kdo v podobné situaci zachovají odstup, nejspíš zkrátka nedokážou najít vhodná slova. Jenomže právě v těžkých a hořkých životních chvílích jsou naše slova tou hlavní oporou. Buďte pozorní k těm, které máte rádi.
Podle Andrey Bonior
Nevyžádané rady a jiné věci, které je líp nechat si pro sebe
9 vět, které vám pomohou ve zlých časech