Když člověk vlastní drahé auto, krásné věci, pohodlný dům a další symboly sociálního postavení, začíná mít pocit, jako by jeho cena vzrostla a dostal se o úroveň výše než ti, kteří tohle všechno nemají. Dívá se na souseda s levnějším autem a říká si: to proto, že jsem tak skvělý a vydělávám víc. Proto on je chudák a já jsem bohatý.
Soused si nejspíš říká, že jsem fakt borec, když mám tak skvělé auto – myslí si člověk. A ta myšlenka mu zahřívá srdce a pozvedá ho ve vlastních očích. Jeho sebevědomí roste. Připadá si významný a důležitý, když míjí svého souseda nebo když přijíždí ke křižovatce, na které stojí auta méně drahá než je to jeho.
Má-li však soused skvělejší auto, sebevědomí našeho člověka klesá – v jeho očích je soused úspěšnější než on sám. Zbývá mu jediná možnost – při první příležitosti získat svou převahu zpět. A nepůjde jenom o auta.
A tak stále dokola, sebevědomí člověka bude buď stoupat nebo klesat. Pokaždé když někdo z jeho okolí bude mít něco dražšího než on sám, jeho sebevědomí upadne. Zato když někdo jiný bude mít něco horšího, člověku se vrátí pocit královské převahy. A v závislosti na tom se bude cítit šťastný.
Charles Louis de Montesquieu, francouzský spisovatel a filosof (1689-1755) napsal: «Kdybychom chtěli prostě jen být šťastni, bylo by snadné toho dosáhnout, my však chceme být šťastnější než ostatní, což je téměř nemožné, neboť se nám vždycky zdá, že ti druzí jsou šťastnější než my».
V honbě za umělým štěstím se lidé mění v narkomany, kteří za každou cenu musejí zvýšit svou hodnotu oproti ostatním. Kupují nové telefony, vyměňují auta, nakupují drahé džínsy a luxusní nábytek – to pro případ, že by ti druzí k nim přišli na návštěvu, bezpodmínečně musejí mít ten nejdražší parfém vyhlášené značky, aby podtrhli svůj vkus a eleganci. Všechny podobné věci jsou ovšem velice drahé, takže tito nadšenci vlastní pochybné ceny bývají nakonec neskutečně zadlužení.
V honbě za domnělým štěstí vlezou do dluhové pasti. Nejhorší je pro ně představa, že by se ocitli na úrovni těch, koho pokládají za něco méně, než jsou sami. Aby k tomu nedošlo, jsou ochotni zaplatit cokoli.
K potvrzení svého neexistujícího postavení utrácejí obrovské peníze za předměty, které ho symbolizují. To, co jejich domnělému postavení nenasvědčuje, úporně skrývají, s každým jeho luxusním potvrzením se naopak rádi předvádějí a vystavují ho na sociálních sítích.
Život těchto lidí se postupně mění v jeden klam. Neklamou jen jiné, klamou především sami sebe. Jsou přesvědčeni, že to, co předvádějí, je to, co jim náleží, že takové jejich postavení skutečně je. Že je založeno na dluzích, které budou splácet po celý život, na to zapomínají.
Pak nastoupí okamžik, kdy banky odmítají poskytovat další úvěry a zdroj radosti a štěstí vyschne. Člověk včera překypující pýchou a sebevědomím upadá do hluboké deprese. Ze svého neštěstí viní banky, vládu, svůj těžký život a zaměstnavatele, který mu nespravedlivě snížil výplatu. Jediný, koho neobviní nikdy, je on sám. Chtěl přece jen být „jako všichni“, nepropást nejlepší léta svého života a získat od něj vše! Kdo by ho mohl obviňovat ze špatné finanční situace?
Uveďme tu moudrá slova Henryho Forda:
“Nevím, proč bych měl nocovat v drahém hotelu, nevidím žádný smysl v placení přemrštěných cen za zbytečnosti, které nepotřebuji. Ať se zastavím na noc kde chci, vždycky jsem to já, Henry Ford. Nevidím mezi hotely žádný velký rozdíl, vždyť i v tom nejlacinějším se dá odpočinout stejně dobře, jako v tom nejdražším. A tohle sako – ano, máte pravdu, to nosil už můj otec, to však nemá žádný význam protože i v tomto saku jsem stále Henry Ford. Můj syn je ještě mladý a nezkušený, má proto obavy, co by si lidé pomysleli, kdyby přenocoval v levném hotelu. Já si nelámu hlavu tím, co si o mě ostatní myslí, protože znám svoji skutečnou cenu. Miliardářem jsem se stal proto, že umím počítat peníze a odlišit hodnoty skutečné od těch falešných“.
Když se nebudete rozmazlovat sama, neudělá to nikdo!
Nejlepší způsob, jak změnit svůj život