Liz Gilbertová: Nejlepší rada mého života

Dostala jsem ji od jedné výtvarnice o hodně starší než já.

Bylo mi tenkrát něco přes dvacet a stěžovala jsem si jí na to, že nemám dost času věnovat se tvorbě. Mám tři zaměstnání, protože život je fakt drahý, mám hromadu hlučných sousedů, mám děsnou spoustu práce a přitom chci jen v klidu pracovat, aby mě přitom nikdo neotravoval, jenže pořád nemám dost času. Vyslechla mě, chvíli mlčela a pak se mě zeptala:

– Čeho bys byla ochotná se zříct, abys mohla žít tím životem, po kterém údajně toužíš?
Klíčové bylo to «údajně».

Všechno uvnitř mě se naježilo. Strašně jsem se urazila. Co má znamenat to «údajně toužíš»?
Já? Všichni vědí, že psaní je pro mě ta nejdůležitější věc v životě!

Řekla:

– Proč se tváříš, že psaní je nejdůležitější věcí tvého života, když tvůj život patří úplně jiným věcem a jiným cílům?

A než jsem se vzpamatovala, zaútočila znovu:

– Kupříkladu máš tři zaměstnání. A jak se jmenuje tvůj oblíbený seriál?»

– «Sopránovi».

-Tak ode dneška zruš kabelovku. Jak se zdá, máš čas sledovat život klanu Sopránových, ale nemáš čas žít svůj vlastní život…

Mlčela jsem.

– Do kterého baru chodíš s kamarády? Jeho název zapomeň. Který časopis ráda čteš? Víckrát ho nečti.

Její rady se mi líbí ještě dnes. Neobsahují žádnou iluzi typu «dokážeš všechno, co si zamaneš». Nedokážu. To, co člověk každý den dělá, právě to tvoří jeho život. Jestliže jeho sen nemá v jeho každodennosti místo, znamená to, že něco je pro něj ještě důležitější než sen.

Jediný způsob jak sám sobě porozumět je přestat si lhát. Den má čtyřiadvacet hodin. Co je pro mě důležité a co důležité není? Teprve s poctivou odpovědí na tyto otázky se dá získat čas a síly k tomu, aby se člověk někým stal. Aby se stal sám sebou.

NEBUĎTE PODSTATNÝM JMÉNEM, BUĎTE SLOVESEM

V knize „Velké kouzlo“ píšu o tom, že k zachování vlastních tvůrčích sil je třeba si nejprve stanovit, co patří k mým hlavním tvůrčím cílům.

Nedávno jsem do svého podcastu pozvala básníka Marka Nepa. Prohlásil: «Nebuďte podstatným jménem, ale slovesem». Kdyby mi to byl řekl dříve, dokud jsem ještě psala knihu o tvorbě! Tenhle citát bych tam byla bývala zařadila a napsala bych, co si o něm myslím.
A co si o něm myslím? Obvykle své tvůrčí záměry určujeme za pomoci podstatného jména: Jsem spisovatelka. Ale mnohem důležitější opravdu je stát se slovesem: píšu. Znamená to věnovat méně pozornosti sobě a více tomu, co dělám.

Na co vydáváte své životní síly? Tu nekonečně cennou, v omezeném nákladu vydanou posvátnou lidskou sílu? Na co jste ji dnes vynaložili?

Nebuďte spisovatelem. Pište!

Nebuďte výtvarníkem. Tvořte!

Nejspíš to protiřečí tomu, co jsem vlastní rukou napsala ve «Velkém kouzlu». Jenomže Mark má pravdu: nejdůležitější není to, jak si říkáte, ale to, co děláte. A svět ať vám říká, jak se mu zlíbí.

Psala jsem nejednu desítku let, než jsem si dovolila označit sama sebe za spisovatelku. Označovala jsem se nejednu desítku let za spisovatelku, když mě ostatní za ni začali označovat také.

Nepotřebovala jsem ničí dovolení, abych si říkala spisovatelka. Vybrala jsem si to podstatné jméno podle toho, na co jsem vynakládala svůj čas.

ÚSPĚCH KNIHY «JÍST, MEDITOVAT, MILOVAT»

Mám-li být upřímná, nemám tušení, v čem vlastně spočívá úspěch téhle knihy.
Nejspíš se to nikdy nedozvíme. Je to očividný fakt, nicméně jeho podstatu úplně objasnit nedokážeme (stejně jako opakovat úspěch za nezměněných podmínek).

Vložila jsem do té práce stejně sil a stejně zápalu jako do jiných svých knih. Ty však takového úspěchu nedosáhly. Nedokážu říct, proč to tak je.

Možná neexistuje tajný vzorec pro úspěch. Jediná moje verze spočívá v tomhle: aby se člověk podělil s jinými lidmi o svobodu, má smysl popsat svou vlastní cestu ke svobodě.

Nehodlala jsem psát knihu podporující ženy. Mým cílem bylo pomoci jedné jediné popletené ženě – sobě. Abych si porozuměla a našla cestu, kterou jít dál, rozhodla jsem se napsat knihu. A podařila se mi kniha, která pomáhá i jiným ženám.

Člověk se nejspíš nemůže dělit o svobodu, pokud ji nemá. Celá moje kniha je tom, proč jsem svobodu neměla, proč je jí třeba a jak se mi podařilo ji najít.

JAK SE NAUČIT RISKOVAT?

Říkávají mi, že jsem hodně odvážná a že tím inspiruju ostatní. Ale také se mě ptávají: a co mají dělat ti, kdo se riskovat bojí? Ne každý se odváží stát se novinářem na volné noze a cestovat po světě. Jak se má člověk odhodlat k riziku?

Myslím, že riziko způsobené neschopností odhodlat se riskovat je vyšší, než riziko vyvolané pouhým odmítnutím rizika. Můj přítel Bob Bell říká: «Žádné nebezpečí neexistuje. Všichni jsme plnoletí, takže to řeknu natvrdo: zítřek nemá garantován nikdo».

Být člověkem je krajně nebezpečné. Letíte balónem kolem světa – každou vteřinu se vám může přihodit cokoli. Jenomže právě to znamená – být člověkem.

Někdy se riskovat nedá, protože k tomu nejsou síly. A jindy člověk riskovat musí, i když to neměl v úmyslu.

Avšak odmítat riziko je sám o sobě dost velký risk. Riskujeme, že prožijeme život se stavu obrany, že ztratíme možnost spatřit svět a seznámit se s neobyčejnými lidmi. Život se skládá ze samých rizik. Nic není předem narýsováno. Jen samé možnosti a rizika.

Než riskuju, ptám se se vší vážností sama sebe: jaké jsou jiné možnosti? A pokud se mi ty jiné možnosti nelíbí, riskuju. Obvykle jsou daleko příšernější než ta riskantní.

NASTAL ČAS SVOBODY
Druhého října jsem napsala na facebooku: „Už mě unavuje dokazovat, že jsem dobrá. Nastal čas svobody“.

Podle mého pozorování je ženám vlastní touha být příjemné, hodné a milé. Přesněji, je jim vlastní touha dokazovat, že takové jsou. Dokazují to především samy sobě.

A dokazují to zbytečně.

Poctivě řečeno jen těžko některá z nás chce otevřeně škodit lidem nebo je mrzačit. Leda snad nějaká sociopatka. O těch ale teď nemluvíme.

Máme svobodu dělat to, co chceme. To, co nám přináší pocit svobody, radost a inspiraci. Co nemá nic společného s úmyslem škodit. Samozřejmě, že někomu na nohu šlápneme. Nám na ni taky někdo stoupne. Není však naším úmyslem škodit.

Není třeba snažit se být lepší verzí sebe sama.

     

A není třeba posuzovat svá rozhodnutí a jednání pod mikroskopem z dvaceti různých úhlů pohledu, abychom si ujasnily zda ¨“jsem se zachovala dobře“ a jak to asi vypadalo.

Všechny ušetřené síly můžeme věnovat oblíbené činnosti: kochat se, tvořit, zajímat se o něco, zabývat se něčím, přemýšlet, pěstovat, radovat se.

Svoboda je věnovat pozornost něčemu, co mohu ovlivnit.

Svoboda je dnešní den a jeho nejbližší hodina.

Svoboda jsou lidé, s nimiž chci být.

Svoboda znamená dělat něco, díky čemu se cítím svobodná.

Taková je moje svoboda.

VÝZNAM SLOVA „SOBECKÝ“

Ženy, které mají tu odvahu vynakládat čas samy na sebe, bývají někdy označovány za sobecké.

V severočínském dialektu má slovo „sobecký“ dva významy.

• První: dělat to, co ti přináší užitek.

• Druhý: být chamtivý a hromadit věci.

V našem západním pojetí však toto slovo uvedené dva dost tak rozdílné významy spojuje.

Kde se mohl vzít tak bláznivý nápad, že když se věnuju nějaké pro sebe důležité věci, škodím ostatním?

Nebojte se dělat to, co vám přináší užitek. Z lidí se opravdu nestanou žádné příšery tím, že se věnují důležitým, strhujícím a zajímavým věcem.

Naopak. Objeví tím v sobě síly a touhu být druhým užiteční. Avšak právě jen v této posloupnosti.

SISYFA SI MUSÍME PŘEDSTAVOVAT ŠŤASTNÉHO
Často ke mně přicházejí mladí spisovatelé. Říkám jim, aby sami sobě položili otázku:
Pokračoval bych ve psaní, kdyby mě nikdo nečetl?
Pokud je odpověď kladná, něco z nich bude.

Pokud ne, čeká je spousta zármutku. Pokud spatřují hodnotu pouze v tom, jak jejich text přijme okolí, bez zármutku se to neobejde.

Camus napsal: «Sisyfa si musíme představovat šťastného“.

Každý výtvarný umělec, každý spisovatel, každý člověk, který něco vytváří, vynakládá spoustu sil na to, aby valil svůj balvan do kopce. A ráno balvan znovu leží u úpatí. Všechno začíná znovu. Každý den.

Otázka nezní jak vybrat život bez balvanů a kopců, otázka zní který balvan se nám líbí natolik, abychom byli ochotni valit ho do kopce. Který balvan bude ten váš?

Jestliže je vám jedno, jaký balvan celý den valíte nahoru, měli byste si najít nějaký zajímavější.

Já budu určitě raději tlačit svůj balvan vzhůru, než otevírat před televizí plechovky s pivem. Tak zajímavý balvan mám!

Pokud mi dáte vybrat mezi dnem úmorného psaní a dnem kteréhokoli jiného úspěšného povolání, zvolím psaní. Protože můj balvan se mi líbí.

Mladých spisovatelů se ptávám: je ten váš balvan zajímavý?

Když řeknou, že ano, je to ono. Vyjde jim to.

A když řeknou, že ne, musejí si najít jiný. Zajímavější.

Elizabeth Gilbertová

=========
Rozdíl mezi zálibou, zaměstnáním, posláním a životním povoláním.
Návod pro ty, kdo se chtějí naučit říkat „ne“

Více pro dobrou náladu: