Letěla jsem z Varšavy domů. V letadle jsem se seznámila s dvěma moc sympatickými sourozenci. Když jsme přistáli, ptala se mě nová známá: „Kdo na tebe čeká?“ V tu chvíli se mi vybavilo přítelovo naléhání, ať si určitě vezmu taxi, je jedno, že mě taxíkář natáhne, hlavně ať nejedu sockou. „Asi nikdo“, odpověděla jsem. „Tak tě vezmem, máme na parkovišti auto. Akorát že bydlíme hned na šestce, ale na tramvaj tě hodíme“, prohlásila. V tu chvíli jsem zrovna moc jasně neuvažovala, ačkoli to znamenalo půlnoční cestu přes celou Prahu. Doufala, jsem že přítel přeci jen čeká…
Když jsme se ocitli v prostoru příletů, zjistila jsem, že nežertoval: opravdu nečekal. Najednou mi bylo hrozně smutno a v mozku mi rezonovala jediná otázka: „Proč mi vlastně nepřišel naproti?“ Mechanicky jsem sedla ke známým do vozu. Vysadili mě na konečné tramvaje, rozloučili se a odjeli. Chvíli jsem stála na kraji chodníku, v bláhové naději, že by snad taxi mohlo jet kolem. Jelo, ale nezastavilo. Tramvaj měla jet za pětatřicet minut. Čekala jsem. Padal mokrý sníh. Zábly mě nohy a ruce. Pak jsem se začala třást zimou celá. Zkusila jsem si taxi zavolat. Na první dispečink jsem se nedovolala. Na druhém mi po pětiminutovém čekání řekli, že nemají volný vůz. Na dalším jsem ještě stále čekala, když po pětatřiceti minutách konečně přijela tramvaj. Popojela jsem s ní blíž centru, ale pak zahýbala na druhou stranu. Vystoupila jsem a přešla most na stanici noční tramvaje. Telefon na taxislužbu stále vyzváněl a já poslouchala stupidní tuc-tuc muziku. Vtom se ozval hlas dispečerky. Na mou žádost mi řekla, ať čekám, zeptá se, má-li někde blízko vůz. Tuc-tuc muzika mi znovu rvala ucho. Noční tramvaj měla přijet za dvacet dva minut. Dispečerka se ozvala znovu. Dřív než za dvacet minut auto mít nebude. Přemýšlela jsem jen krátce a řekla jsem, že počkám. Bála jsem se jít sama z konečné noční tramvaje domů. Čekala jsem. Tramvaj přijela a odjela. Dvacet minut dávno uběhlo. Pak třicet. Volala jsem na dispečink. Telefon vyzváněl a tuc-tuc muzika mi nedovolovala usnout a zmrznout. Po nekonečné době to dispečerka vzala. „Říkala jsem vám, že to bude dlouho“, pravila podrážděně. „Říkala jste dvacet minut. Je to sedmatřicet minut“, namítla jsem. Vtom se objevilo nějaké taxi. „Jaký vůz jste mi posílala?“, ptala jsem se. „Ještě žádný, jasně jsem vám řekla, že nejdřív budu auto mít za dvacet minut!!!“ Zamávala jsem na taxi. Zastavilo u kraje chodníku. Zavěsila jsem taxislužbě a ptala se řidiče, jestli mě hodí až na ten můj konec města. Přikývl. „Jedu tím směrem, už končím“, dodal. Domů jsem se dostala za více než tři a půl hodiny po odjezdu z letiště. Ahoj miláčku, mělo to zpoždění, co?“, volal přítel z pokoje. Seděl u počítače a zachraňoval svět v jakési mezigalaktické bitvě. Proto nemohl přijet na letiště. Proto tam nemohl ani zavolat, aby si ověřil, jestli je let zpožděný. Pustila jsem na zem tašku, skopla boty a pověsila bundu. Pak jsem stála pod horkou sprchou a uvažovala jsem: „Proč proboha žiju s někým takovým?“ Věděla jsem, co mi na vyprávění o mé anabázi z letiště řekne. Neměla jsem jezdit s žádnými známými, měla jsem si taxi vzít rovnou na letišti a jet pěkně pohodlně až domů. To jsem věděla sama. Bylo to logické. Ale v srdci jsem cítila, že o to vůbec nejde.
Za několik měsíců jsem se náhodou dívala na Osbournovy. Byla tam scéna, kdy matka nahání děti do auta. Jelo se na letiště, čekat na tátu. Dětem se nechtělo a odmlouvaly: „Proč mu vůbec jezdíme naproti?“ A aby matku ještě víc dráždily, přidaly se posměšnými hlasy k odpovědi, kterou předem znaly: „Protože ho máme rááááádi!!!!“ Načež naskákaly do auta a jely s mámou na letiště.
Tehdy mi to teprve seplo. Na své blízké nečekáme proto, že mají těžké kufry. Chodíme jim naproti proto, že je máme rádi. Chceme jim udělat radost, obejmout je a říct: „To je dobře, že jsi doma!“
Budeme-li k věci přistupovat střízlivě a s rozumem, je jasné, že všechna ta čekání a doprovázení jsou nepohodlná, nelogická a vůbec zbytečná. Proč jezdit na letiště s někým, kdo zmizí v oblacích. Abychom pak šílenou cestu v dopravní zácpě absolvovali ještě jednou? Do nemocnice bychom taky nemuseli chodit osobně, stačilo by poslat po kurýrovi pomeranče… A na různá výročí bychom taky mohli mávnout rukou, stejně jsou to většinou idiotské akce. Vůbec bychom se nemuseli nijak osobně pohybově angažovat. A doufat, že k nám, lhostejným křupanům, ostatní lhostejní nebudou.
Jenomže tak to nechodí. Dobrý vztah si žádá úsilí. A máme-li rádi, řada věcí je samozřejmá, úsilí za nimi nevidíme. I ten Osbourne je dost bohatý, aby měl auto se šoférem. Ale když odněkud přiletí, nechce na letišti vidět jeho, ale svou rodinu. Nejsem Ozzy, ale chci totéž. Všichni to chtějí. Jenomže ne každý to dělá. Co je to za lásku, když vám nepřijde naproti na letiště?
N. Radulová
7 dní sebelásky - Online Kurz Zdarma >>>Jak si vybrat partnera
16 věcí, které se změní, až opravdu potkáte toho svého
