Když někoho odsuzujete, nevypovídá to o něm, ale o vás

Aniž si to uvědomujete, spřádáte představy o tom, co se děje v cizím životě. A v tom je ta past – v samostatném vyplňování mezer historií, kterou jste sami stvořili.

„Nafouknutost lidského ega můžeme hodnotit podle toho, jaký postoj člověk zaujímá k chybám ostatních.“

David Fishman

Pokaždé, když někoho posuzujeme, mohou být naše verze toho, co se kolem dotyčného děje, velmi vzdálené realitě.

Představme si třeba ženu, která svého syna pokaždé přivádí do školy se zpožděním. S největší pravděpodobností o ní usoudíme a možná i budeme říkat, že je to špatná a líná matka, která si ráda přispí. Nebo budeme přemýšlet nad tím, jak málo má taková žena zorganizován svůj čas. Ale položíme si otázku o pravdivosti svých soudů? Občas je totiž správné to úplně nejjednodušší ze všech možných vysvětlení.

Lidé si zvykli vynášet soudy o svém okolí, avšak sami své chování mění jen velmi zřídka.

Aniž si to uvědomujete, spřádáte představy o tom, co se děje v cizím životě. A v tom je ta past – ve svévolném vyplňování mezer historií, kterou jste sami stvořili.

Ocitnout se v pasti ustavičného kritizování je velmi snadné. Cizí lidi odsuzujeme bez nějakého velkého rozmýšlení.

Lidé, které posuzujete.

Příčina, pro kterou posuzujeme jiné lidi, spočívá v našem egu. Ať už vědomě nebo ne, když odsuzujeme jiné, pociťujeme větší sebejistotu. Je to zvyk, který zbavuje schopnosti soucitu.

Když se mluví o empatii, mnozí lidé prohlašují: „Samozřejmě, že jsem soucitný člověk. Když kamarád potřebuje podpořit, představím si sám sebe na jeho místě a porozumím důvodům stavu, do kterého se dostal, bez jakéhokoli odsuzování.“ Jistě, dokáží soucítit, ale pouze s těmi, které osobně znají. Pokud jde o cizí lidi, stejně upadají do známé pasti.

Každý člověk rád pocítí svoji převahu. Přednost dáváme sledování lidí, které odsuzujeme, tak říkajíc na dálku. Tak se cítíme jistěji.

Připadali jste si někdy jako vyvrhel, protože vám nikdo nerozumí? Určitě vás alespoň jednou v životě napadla myšlenka: „Kdyby jen věděli, čím vším jsem si musel projít…“ Lidé, které hodnotíte, si mohou myslet totéž.

Teď si zkuste představit, že ve svých soudech máte pravdu, že se ten druhý skutečně chová nesprávně. Ale kdo jste vy, abyste ho odsuzovali? Vždyť nemůžete vědět, jaký byl jeho život až do přítomné chvíle! Nikdo není dokonalý a každý z nás má právo udělat chybu.

Když něco nevíte, zeptejte se.

Pojďme se vrátit k našemu příkladu s matkou, která své dítě přivádí do školy vždycky pozdě. Třeba má násilnického muže, možná trpí depresemi, nebo v její rodině někdo nedávno zemřel. Nám se však podobná vysvětlení nezamlouvají, neboť vyžadují porozumění, které se pokouší protlačit do dveří našeho vědomí.

O životě jiných lidí nic nevíme, máme dost svých problémů. Možná, že právě to je příčina, proč se cítíme jistější, když nalézáme slabiny jiných.

Jestliže se podle vašeho názoru někdo chová tak nesprávně, že máte potřebu na něj ukazovat prstem, proč se toho člověka nezeptáte na důvody tak nevhodného chování? Kdybyste byli na jeho místě, určitě byste si přáli, aby se vás lidé zeptali a ne vás rovnou odsuzovali. Co by se stalo se světem, kdyby všichni jenom navzájem odsuzovali jeden druhého a neprojevovali žádný soucit a péči?

Rozmluva a několik otázek by možná mohly být počátkem pevného přátelství nebo by někomu mohly prokázat pomoc. Kdybyste si vyměnili místa, chtěli byste totéž – aby s vámi někdo promluvil a ne vás rovnou z bezpečné vzdálenosti odsuzoval. Jenomže my se nechceme ptát, protože to bychom se nejprve museli zbavit svých odsudků a vymazat všechny ty historie, které jsme si navymýšleli o zcela určitém člověku.

Když někoho odsuzujete, nevypovídá to o něm, ale o vás.