Když nám všechno připadá prázdné a nesmyslné…

08

«Víš, mami, jsem strašně unavený, mám pocit prázdnoty a z ničeho nedokážu mít radost…»

Tenhle text napsal muž stojící přede mnou na eskalátoru. Zahlédla jsem ho náhodou, když jsem se dívala dolů na nástupiště. Byla špička, metro bylo plné a stáli jsme blízko u sebe.

Takový zralý, docela zajímavý mužský. Snubní prsten, drahý batoh hozený přes rameno, pečlivý, stylový zástřih. Slušná ramena. Pěkné oči. Pohled trochu ztracený, ale oči laskavé. Chvílemi se díval na text, který napsal, chvílemi se rozhlížel kolem sebe, pak upřel pohled dolů na nástupiště. Jako by něco nemohl najít. Jako by neviděl, na co se dívá.

Instinktivně jsem šla za ním, když jsme sjeli dolů, protože jeho ztracený pohled ve mně docela budil obavy. Říkala jsem si, že když se to podaří a setkáme se očima, usměju se na něj, abych ho trochu probrala. Aby viděl, že si ho někdo všiml. Že není ztracený a že ta prázdnota kolem něho, kterou teď zrovna pociťuje, není nekonečná. Stáli jsme každý ve svém směru, ale pořád jsemse džela blízko. Pak přijely vlaky, každý jsme zašli do toho svého a rozjeli se na opačné strany. A jak jsem se spolu s ostatními pohupovala v rytmu jízdy, přemýšlela jsem nad tímhle.



Jak často člověk už od dětství slýchá o lásce! Popelka a Princ, Lada se zlatou hvězdou na čele a princ Radovan, Zlatovláska a Jiřík, Romeo a Julie a konec konců láska obyčejných smrtelníků, dědečka s babičkou nebo rodičů. Jak často člověk slýchá, že až vyroste, také se zamiluje. Zná a dobře si pamatuje svou náklonnost ke zvířecím mazlíčkům, blížícím se prázdninám, autíčkům, panenkám, zmrzlině, večerníčkům, bonbónům… Ale daleko vzácněji si všímá pocitů rodících se v jeho nitru z té lásky, která žádný objekt nemá. Která existuje sama o sobě a nepotřebuje k tomu žádné zvláštní podmínky.

Málokdo si všimne, že tato láska přebývá například až nahoře v koruně stoletého stromu, co stojí v parku kousek od jeho domu. Kdyby se tam zastavil za suchého teplého podzimu, kdyby jen tak stál a poslouchal, jak vítr šumí ve větvích, měl by ji téměř na dosah. Jen malinko, a mohl by se jí dotknout.

Opravdu jen zřídka nás někdo pozve – pojď, dáme si kávu nebo víno a budem poslouchat, jak za oknem fouká vítr. To končí podzim a blíží se zima. To se mění roční období, jak plyne a mění se sám čas našeho života – slyšíš to? Co při tom cítíš? Já ti pak povím, jaké pocity mám při tom já. To je veliká vzácnost, klást přízvuk na tu nejsladší prostotu tohoto světa. Když ji člověk pocítí, sám se jí stává.

Jen těžko nám někdo řekne: podívej, jak prší. Možná, že vůně mokrého asfaltu se pro nás stane tou nejoblíbenější, tou nejvíc vzrušující. A pokaždé, když ji ucítíme, popadneme první kus papíru a budeme psát verše. Nebo je budeme číst. Nebo koupíme náruč kytek pro své nejbližší. Nebo jen budeme stát jako solný sloup, plni štěstí a vděčnosti, že něco takového existuje a že to umíme vnímat. A právě to, co se s námi v těch chvílích bude dít, je život sám. Nesmíme ho promeškat. Bez těchto chvil by nám mnohé z toho, co má ve společnosti svou cenu a váhu, mohlo jednou připadat nesmyslné. Abychom se neztratili v každodenním shonu, musíme se v něm naučit rozpoznávat sám život.

Může se stát, že se jednoho dne ocitneme před obrazem nějakého umělce a budeme tak strženi, tak uchváceni, že budeme mít na krajíčku. A pochopíme, že ani fotbal, ani cizí jazyky nebo oprava aut nejsou to, co chceme. Začneme studovat umění. Nebo sbírat obrazy. Nebo budeme sami malovat. Jen se nesmíme bát uposlechnout svůj vnitřní hlas. Ničeho se nesmíme bát. To je život.

Je třeba dobře se dívat: na světě je například spousta měst. Každé je jiné. Musíme být připraveni, že jednou se ocitneme v jednom z nich a naše srdce se zachvěje a uslyší hlas, který nikdy dříve nezaslechlo. Až se vrátíme, budeme cítit stesk, jaký člověk cítí po blízkém příteli. Velký, zaplavující stesk. To se stává. To je život. Do města se člověk může zamilovat, jako se může zamilovat do člověka. A může se to přihodit i víckrát. Jen nesmíme svou zamilovanost nechat změnit v smutek a nesmíme pro novou lásku zavrhovat tu, kterou už známe. Musíme své srdce uklidnit. Musíme mu mět říci, že budou ještě nová setkání a další objevy. Cesta není u konce a my se nesmíme zastavit. Nikdy.



Anebo: je pozdě večer, začala noc a vy vyjdete na balkon, podívat se na nebe. Počasí je nádherné, obloha jasná. Hvězdy se zřetelně rýsují, vidíte Velký vůz v plné parádě. Stojíte tam a cítíte, že nikdy v životě nesmíte zapomenout na tuhle noc, na ten pohled. Nesmíte zapomenout, že kolem vás je celý Vesmír. Obrovský a neuvěřitelný. Je v něm spousta nepochopitelného. Krom veškeré jeho krásy je v něm také to, co může nahánět hrůzu, zabíjet, dusit, zbavovat sil a schopnosti vnímat svými lidskými smysly, ale také pokaždé znovu vzkřísit, probrat k životu. Dávat víru a naději a sytit láskou. Na to nesmíte nikdy zapomenout, ať se bude dít cokoli. Pamatujte si to. Pamatujte si krásu života. Všímejte si jeho krásy, všímejte si jí sami a upozorňujte na ni i jiné. Vyprávějte jim o ní. Dospělým i dětem. Ukazujte jim život. Říkejte mu jménem.

A jiný, zimní večer, u babičky, v jejím malém bytě. Venku je mráz, ale u babičky je teploučko a útulno. Cítíte, jak dobře vám tu je? Pamatujte si to, uložte si tu vzpomínku. Protože možná jednou, za mnoho let, až budete dospělí a únavou úplně rozklížení, pojedete metrem domů a právě tahle vzpomínka vás odvrátí z cesty do deprese a vrátí vás mezi živé. Dívejte se kolem, vdechujte tu krásu, vstřebávejte a nenechte jen tak uklouznout krásu té sladké, prosté skutečnosti kolem sebe…

Musím ještě dodat, že tu zprávu tenkrát ten muž neodeslal, smazal to. Možná si vzpomněl na něco, co mu dodalo ten potřebný zlomek sil. Doufám, že to tak bylo. V každém případě, pokud byste snad narazili na někoho kdo se mu podobá, ať už vedle sebe nebo doma v zrcadle, vyřiďte mu prosím vás, že není sám. Že na něj myslí někdo, kdo ani nezná jeho jméno. A to není žádný zázrak. Takový je život sám. Náš podivuhodný život. Je jenom důležité všímat si ho. Kolem sebe i uvnitř sebe.