Každý člověk, kterého na své životní cestě potkáme, se stává naším učitelem.

V životě každého z nás někdy přijde chvíle, kdy se cítíme ukřivdění, dotčení nebo izolovaní. Někdo nás rozzlobí nebo nám něco nevyjde. To jsou chvíle, kdy si říkáme, že život se k nám chová nehezky a nespravedlivě.

Když se ocitáme v nějakých zapeklitých a nepříjemných situacích, oblékáme nejčastěji háv oběti a začínáme se hluboce litovat, aniž bychom přemýšleli, k čemu nám ta lítost být dobrá. Odpověď je docela prostá: k ničemu to není. Prostě se vzdáme a propadáme malomyslnosti. Tak se nikdo z žádné patálie ještě nedostal. Měli bychom se naučit přistupovat k podobným situacím jinak. Měli bychom se pokusit chápat, že to, co se nám přihodilo, nám dává skvělou příležitost zapracovat na sobě a stát se lepšími, osvojit si nějakou důležitou životní lekci a něco si z ní do života odnést. A potom, vyzbrojeni novým poznáním a zkušeností, se konečně pohnout dál.

Představte si sami sebe jako osobu obdařenou magnetismem, který k ní přitahuje problematické lidi a svízelné situace. Proč? Protože duše té osoby cítí, že od takových lidí a v takových situacích se může mnohému naučit a lepšími se mohou stát jak její myšlení, tak její cit.

Každý člověk, kterého na své životní cestě potkáme, se stává naším učitelem. Každý, dokonce i takový, kterého nejprve pokládáme za vyloženého darebáka.

Existuje pěkný poučný příběh o duši, která se při svém vznášení v prázdnotě mezi světy rozhodovala co si vybrat, čemu užitečnému by se měla naučit pro svoje příští vtělení. Nakonec se rozhodla, že to nejužitečnější, čemu se může naučit, je odpouštění. Vydala se tedy za ostatními dušemi, které se stejně jako ona připravovaly na svoje následující vtělení, a prosila je, aby jí pomohly projít lekcemi potřebnými k tomu, aby se naučila odpouštět.

Jedna z duší, které souhlasily, že jí pomohou, se rozhodla hrát roli manžela, který čas od času opilecky vyváděl, byl hrubý a agresivní a zraňoval city duše toužící naučit se mu odpouštět. Další z duší zas přijala roli její matky, která svou dceru naprosto nechápala, nevěnovala jí žádnou pozornost, neměla pro ni vlídného slova a jenom ji ponižovala. Také jí se měla ona duše naučit odpouštět. Třetí duše se zhostila role nejlepší kamarádky, která se od ní odvrátila v nejtěžších životních chvílích… to aby se naučila odpouštět svým přátelům.

Stejně tak, jako ta duše, přicházíme na Zem proto, abychom se naučili odpouštět, abychom se naučili toleranci, přijetí a lásce a ještě mnoha jiným věcem. Život nám v tomto našem snažení pomáhá tím, že naším směrem posílá nejrůznější lidi a životní situace, na kterých se tomu všemu můžeme naučit.

Když se narodíme, nepamatujeme si bohužel nic z poučení lekcí, kterými prošla naše duše v onom prázdnu mezi světy. Proto lidi, kteří nás přivádějí do tíživých situací a působí nám bolest, vnímáme jako svoje největší nepřátele, ačkoli ve skutečnosti jsou to naši pomocníci a učitelé.

Pokuste se malinko změnit své nahlížení tohoto světa. Pokaždé, když si budete připadat jako ubohá oběť určitých lidí nebo okolností, snažte si připomenout, že tito lidé a tyto okolnosti se ve vašem životě neobjevili jen tak náhodou.

Osud vás právě do těchto životních okolností přivedl s určitým cílem, s nějakým záměrem. Proč byste tedy, to, co se přihodilo, nevyužili k tomu, abyste se něčemu novému naučili? Lidé, kteří se vás dotkli nebo vám ublížili, nejsou ve většině případů žádnými vašimi zapřisáhlými a nesmiřitelnými nepřáteli. Hrají prostě svoje role. Úplně stejně, jako vy hrajete tu svoji v životě někoho dalšího.


Pokuste se proto teď hned sestavit si seznam lidí, kteří vám kdy nějak ublížili, dotkli se vás, způsobili vám bolest anebo naplnili váš život utrpením. Zkuste se na ně podívat z jiného úhlu. Zamyslete se nad tím, proč vás osud svedl dohromady právě s nimi. Čemu vás naučili? Jaké životní poučení, které se vám hodilo někdy později, jste si ze setkání s nimi odnesli? No a pokud jste ho snad ještě nepochopili a nepoučili se… je nejvyšší čas udělat to teď.

Zastavte se u každého jednotlivého člověka ze svého seznamu a v duchu se mu s díky pokloňte. Přijměte ho srdcem naplněným láskou. Odpusťte mu, co vám provedl a nechte ho jít, odplynout pryč ze své mysli s pocitem hluboké vděčnosti.

Ze všeho nejdřív řekněte „děkuji“ svým rodičům, kteří byli vůbec prvními učiteli vašeho života, a potom bratrům a sestrám, babičkám a dědečkům, tetám a strýcům, ženám i mužům, šéfům, sousedům… a tak dále a tak dále.

Vyslovujte své „děkuji“ tak dlouho, dokud pocity přijetí a vděčnosti za všechna poučení, která vám lidé v životě předali, úplně nenaplní vaši duši, a nezbaví ji tím všeho negativního.

Věřte – až začnete každého nového člověka ve svém životě brát jako učitele, bude pro vás život mnohem jednodušší, protože… No, protože je zkrátka hloupé a dětinské zlobit se na učitele ve škole jenom proto, že vám dal špatnou známku. Učitel přece nemůže za to, že jste se doma neučili. Není to snad pravda?

=========
10 obtížných věcí, které musíme dělat kvůli sobě samým
Pravidlo dvou minut pomáhá neodkládat věci na potom