Když byla dcerka ještě docela malá, předepsala jí lékařka kapky. Proti spěchu.
To dítě opravdu pořád budilo dojem, že spěchá, bylo neklidné při jídle, při oblékání, při přebalování, nedokázalo se klidně najíst ani usnout. Ale kam může spěchat miminko, kterému je sotva pár měsíců? Kde se může novorozenec naučit neklidu a jakémusi chvatu? Naštěstí jsem záhy pochopila, že něco takového může převzít jedině od matky. Zkrátka ode mě.
Snažila jsem se ze všech sil být matkou opravdu dobrou. Tou nejlepší. Super a dokonalou. Měla jsem pocit, že se mi to daří.
Fotografovala jsem dcerku každý den a fotky ukládala s popisem a datem, šila jsem jí waldorfské panenky a zvířátka, vyráběla textilní muchláčky a mazlíčky do postýlky, na Štědrý den jsem jí pro tu jednu jedinou asi půlhodinovou příležitost vyšila rozkošné šatičky. Nad postýlkou jí viseli papíroví motýli, berušky, lampionky, všechno, co jsem sama namalovala a vystříhala. Byla jsem vážně skvělá. Přesto se mi evidentně něčeho nedostávalo.
Když doktorka napsala ten recept, dost jsem se vyděsila. A zamyšlení mě přivedlo k jistotě. Vina byla u mě. Neměla jsem v sobě klid a neměla jsem s dítětem dostatečný kontakt. Všechny ty věci byly jen pozlátko, dítě potřebovalo především mě, můj dotek, můj hlas. A ne nějaké moje výrobky, ať byly sebepovedenější. Všechno mi to dalo tolik práce… a pro ni samotnou jsem měla jen málo času. Vždyť co potřebovala především?
Mě samozřejmě, mě samotnou. Mě klidnou, mě vyrovnanou a opravdovou, mě takovou, jaká jsem. Přišla na svět, aby se z ní jednou stala žena. Ale jak by se tomu mohla naučit, jak by vůbec mohla správně pochopit, co to znamená – být ženou, když mě uvidí ve věčném shonu a chvatu?
Musela jsem se stát sama sebou. Aby také ona, až jednou vyroste, dokázala v sobě samé najít svůj zdroj rovnováhy a harmonie. A protože mě k tomuhle zamyšlení a poznání přivedly ty kapky, kapky proti údajně jejímu neklidu a spěchu, začala jsem po kapkách sbírat a vracet sama sobě to, co jsem potřebovala.
Nejprve to byly Vodní kapky. Kapky sprchy a koupele. Krásně uklidňovaly, smývaly a odnášely s sebou neklid. Přinášely mi uvolnění. A moje holčička vnímala, jak blahodárná je voda. Nejprve jsem si užila samostatné koupele a pak jsem si ji vychutnávala spolu s dcerkou. Společně jsme se cachtaly a pak jsme spolu seděly pod sprchou na malé židličce. Holčička se pod teplými kapičkami uklidnila, prohřála a usínala.
Další skvělé kapky jsem objevila venku. Byly to Kapky deště. Seděly jsme u okna, déšť lehce ťukal na okenní římsu, stékal po skle a působil jako dokonalý utišující lék. Pro mě i pro ni. Obyčejný všední den, neuspěchaný, bez shonu a kvapu, ve vzájemné blízkosti a doteku je prostě něco nádherného…. Začaly jsme se zklidňovat.
Potřebovaly jsme i Kapky slz. Ty někdy taky pomáhají. Děti často pláčí. Neumějí držet emoce uvnitř. Všemu rovnou dávají průchod, všechno musí ven, společně s očišťujícími slzičkami. Taky někdy pláču spolu s dcerkou, když jinak nedokážu zvládnout realitu. Když své myšlenky nedokážu nacpat do slov a myšlenky vtěsnat do pevné struktury života. Slzy nám uleví, mazlíme se, objímáme a nakonec se i smějeme.
Často teď maluji. Holčička leze po podlaze, někdy na ni z nějakého mého vášnivého tahu štětcem ulítne barevná kapka. To jsou Kapky barev. Když kapka neposlušně stéká po obrázku kam ji napadne, rozmývá hranice prostoru, předvídatelnosti i logiky. Neexistuje žádný jiný způsob jak jí dodat nějakého smyslu, než ji prostě vzít na vědomí a přijmout, jaká je. Kapky barev stékají a kapou rovnou dolů na podlahu. Dcerka se zapojuje do hry a rozmazává je prstíkem.
Kapky rosy. Obě bosy na trávě. Už nás nebaví život v objetí betonu. Přestěhovaly jsme se tam, kde když vyjdeme z domu, ponoříme se nohama rovnou do zarosené trávy. Po zádech nám přeběhne ranní chlad. Skoro pořád jsme zdravé.
Ale i tohle nám bylo málo a odejely jsme tam, kde žijí Kapky mořských vln. Naplnilo nás nadšení. Všude kolem samá záře, samá krása. Na nějaké léky jsme ani nevzdechly. Máme svoje.
Maminka si ze všeho nejvíc na světě začala považovat klidu. Bývaly doby, kdy se hnala za uznáním, úspěchem a pochvalou. To byly tehdy její hlavní cíle. Ještě včas se zastavila. Zamyslela. Dala zpátečku. A rozjela se znovu. Zvolna, pomalounku, aby se obě mohly rozhlížet kolem dokola… Kapky proti spěchu, které jsme ani jedna nikdy neužily, nám včas změnily život. Prohloubily ho a rozšířily, jako bychom ho teď pozorovaly přes zvětšovací sklo.
Vůbec nejvíc, co maminka může dítěti dát, je ona sama. Její blízkost. Její vstřícnost. Její klid a trpělivost. Ochota vždycky tu být právě pro ně. Být spolu. Nic na světě to nemůže nahradit. Nic na světě není krásnější.
Xenie Novosartová
7 dní sebelásky - Online Kurz Zdarma >>>11 vět, které změní život vašeho dítěte
Proč jsou děti nemocné?
