Jak se naučit přijmout něco, s čím nesouhlasíme

Rozčilujeme se v dopravních zácpách, štvou nás nešikovní kolegové a paličatí partneři… Ztrácíme spoustu energie něčím, co stejně nemůžeme změnit. Jak se naučit přijmout něco, s čím nesouhlasíme?

Přijmout znamená připustit, že něco může jít jinak, než jsme zvyklí, než jsme si naplánovali, než bychom chtěli. Angličtina zná větu «shit happens» (slušně přeloženo: nic se neděje), která dokonale vyjadřuje smysl přijmutí: neprotivím se tomu, co se stalo či děje, prostě jdu dál. Připomíná to naše „Když nejde o život, jde o…nic“. Je to vyjádření postoje „stát se může všechno“. Opakem přijetí je odpor, negativní vztah k události. Tento vzorec chování je více obvyklý. Příčí se nám všechno, co není po našem.

Myslet na cíl

Je to paradoxní chování – vydáváme energii na něco, co už nelze změnit. Ale proč vlastně klademe odpor? V určitém smyslu nás řídí naše minulá zkušenost. Například dříve v podobných situacích šéf nekřičel a zachoval klid. O to se opírá očekávání, že se tak bude chovat i v budoucnu. A když se realita mine s očekáváním, nevědomky se jí protivíme.

Maratónci znají mantru: „Bolest je nevyhnutelná, utrpení je tvá osobní volba“. Když člověk beží maratón, bolí ho nohy – to je nevyhnutelné. Můžeš zkusit klást bolesti odpor, tím však svou pozornost zaměříš na bolest, budeš s ní vnitřně bojovat a vydávat na to energii. V důsledku toho nejen že bolest nepoleví, ale přidá se k ní navíc utrpení. Pravděpodobnost, že maratónec nedoběhne do cíle, je v takovém případě veliká. Existuje i druhá možnost. Běžec přijme bolest jako něco daného a soustředí se na cíl, hledí vpřed.



Různé příběhy ukazují, jak velký význam má přijetí situace v životě. Francouzský lékař Alain Bombard si všiml podivné věci. Po lodních neštěstích zachránci často nacházeli na záchranných člunech již zemřelé trosečníky, ačkoli uplynulo sotva pár dnů a čluny byly dobře zásobeny jak vodou, tak potravinami. Byl přesvědčen, že příčiny byly psychické. Lidé nedokázali přijmout své postavení, nedokázali akceptovat podmínky, v nichž se náhle ocitli, vnitřně jim kladli odpor a jejich organismus stravoval sám sebe panikou a strachem.

V roce 1952 Bombard vyrazil v gumovém nafukovacím člunu na cestu přes Atlantský oceán. Neměl s sebou prakticky žádné jídlo ani vodu. „Oběti legendárních námořních katastrof, které jste předčasně zahynuly, vím, že vás nezabilo moře, nezabil vás hlad ani žízeň! Houpány na vlnách pod naléhavým křikem racků, zemřely jste strachy…“, tvrdil Bombard. Na svém osobním příkladu ukázal, že člověk si dokáže poradit s hladem i žízní i se samotou oceánských plání.

Přijetí neznamená pasivitu

Vnucuje se myšlenka, že přijetí situace je vlastně slabostí, že to znamená podřídit se okolnostem. To však není pravda. Přijmout okolnosti je něco podobného jako být fyzikem, akceptovat skutečnou hodnotu gravitace a na jejím základě provádět své výpočty. Pokud by si fyzik vybral jinou hodnotu, s níž by se mu snadněji počítalo, následky by mohly být i tragické. A mnohá technická zařízení by ani nevznikla.

Přijetí neznamená, že nebudeme nic dělat. Nedáme-li se spoutat vlastním očekáváním, jsme schopni upřít pozornost na to, co se děje tady a teď a rychleji pochopit, jak využít vzniklé situace k dosažení cíle. Ať jde o přežití při nějakém neštěstí nebo o hlouposti všedního života. Nemusíme souhlasit s lidmi, myšlenkami a událostmi, zároveň však dokážeme přijmout objektivní skutečnost takovou, jaká je.

Učíme se přijmout

Přijetí je vlastně návyk, jemuž se dá naučit. Tady je několik způsobů.

Způsob 1. Vlastní přijetí. Zajímavější je nacvičovat přijetí v situacích, které nás zlobí. Pozorujte svou reakci. Jestliže si přiznáte, že situaci kladete zbytečný odpor, je to první krok k tomu, abyste to dělat přestali. Pak si položte otázku, jaký je zrovna váš cíl a jak ho můžete za těchto podmínek či okolností dosáhnout.

Způsob 2. Nehodnotící pozorování. O něm píše německý filosof Eckhart Tolle. Smyslem je pozorování vlastní mysli bez toho, že bychom ji hodnotili jako dobrou nebo špatnou, prostě pozorujeme vlastní myšlenky, necháváme je být a nic s nimi nepodnikáme.



Způsob 3. Meditace Vipassaná. Vipassaná znamená vidět věci takové, jaké ve skutečnosti jsou. Podstatou této meditační techniky je pozorování fyzických pocitů vlastního těla bez toho, že bychom se jich snažili zbavit. Nejlepší je zabývat se jí ve stejnou denní dobu, asi 15-30 minut. Posaďte se na židli nebo na kobereček na zemi se skříženýma nohama, napřimte záda, zavřete oči a dýchejte nosem. První minuty soustřeďte svou pozornost na to místo těla, kudy vzduch vstupuje do nosu. Pozorujte své pocity. Po 3-5 minutách přeneste pozornost na jiné části těla. Podle výsledků, které získali psycholové z kliniky v Massachusetts (Massachusetts General Hospital), dochází po osmi týdnech této pravidelné každodenní dvacetiminutové meditace k fyzickým změnám v mozku, které jsou pozorovatelné magnetickou rezonancí i počítačovou tomografií. Hustota mozkové hmoty v zónách odpovědných za stres klesá. Naopak stoupá v úsecích odpovídajích za uvědomění a empatii.

Způsob 4. Vděčnost. Založte si zvláštní sešit, kam na konci každého dne zapíšete alespoň jednu věc, za kterou byste měli upřímně poděkovat. Sobě, lidem, s nimiž jste během dne přišli do styku (zvláště pak těm, kteří ve vás vzbudili negativní pocity) a světu jako celku.

Nezapomínejte na důležitost umění přijmout lidi, věci, situace a okolnosti takové, jaké jsou. Je holým faktem, že v životě se vždycky budou objevovat situace, které se nám nebudou zamlouvat. Zkuste si představit, že jste v kině a díváte se na nový film. Kdyby v něm byli samí kladní hrdinové, jejichž život by byl každou další minutu jenom lepší a lepší, asi byste se ani nechtěli dodívat. Podobně se musíte dívat i na život a jeho události. Není konec konců o mnoho zajímavější žít, když všechno není vždycky po našem?