Být spolu

Lidé si často myslí, že k tomu, aby o ně nědo stál, aby neodešel a chtěl zůstat s nimi, musejí nějací být. Mít nějakou kvalitu. Například být chytří. Nebo hezcí. Nebo třeba bohatí. Určitě si to musejí zasloužit. Nebo tak aspoň vypadat. Alespoň pro první čas.

Domnívají se, že vztah nikdo jiný kromě nich nepotřebuje. Tím spíš pak vztah nepotřebuje to úžasné, chytré, něžné a okouzlující stvoření, které se jim tolik líbí. A už vůbec určitě nestojí o vztah – s kým? S vámi? Takových, jako jste vy, má na každém prstě deset! Nemám snad pravdu? No a právě proto je třeba si toho, komu jste padli do oka, udržet. Kontrolovat ho. Aby náhodou neutekl. Všelijak si ho pojistit. Co nejvíc. Držet si odstup a pak ho na chvíli ho pustit blíž, aby mu bylo jasné, o co by mohl přijít. A pak ho zas odstrčit.

Aby si nebyl zas moc jistý, že vás má tak říkajíc jak rybu v síti. Taky se člověk musí celou dobu hlídat, jestli se už sám nechytil. Jestli si ho ten druhý nějak nenápadně taky nepojistil. Určitě zbytečně nevolat, nedávat na schůzce najevo radost, že jste spolu, zvlášť tehdy ne, když už se vám stýskalo. Nedávat zkrátka nijak znát štěstí, které cítíte, když jste v jeho blízkosti. Co kdyby se dovtípil, co pro vás znamená? I tak to vypadá, že něco tuší… Je třeba být ještě chladnější a nepřístupnější!

Čím víc vás to k tomu druhému přitahuje a čím vstřícněji vám odpovídá, tím krutější budou zkoušky. Protože se strašně bojíte, že byste ho mohli ztratit, máte hrůzu, že by mohl odejít. Chce to další a další pojistky. Aby se nemohl snadno vyvléct….

Jeden druhému zbytečně vytváříme kupu problémů, protože si neuvědomujeme jednoduchou věc: ti, kdo konec konců vytvoří pár, naprosto nejsou spolu proto, že společně prodělali všechny ty „zkušební procedury“, ale právě navzdory jim. Jsou spolu proto, že jejich touha být spolu byla už od počátku tak velká, že jim dodávala sílu překonat všechny ty zkoušky chladem a nedůvěrou i bolest z odstupu toho druhého.

Je to k pláči a je to hloupé. Proč se takhle chováme k někomu, kdo je nám zvlášť drahý? Jistěže, až trápení přejde, budou oba rádi, že konečně nalezli nějakou pohodu, nějakou jistotu. Ale budou po tomhle chtít být spolu i dál? Samozřejmě, ve vztahu je mohou udržovat pocity vzájemné provinilosti a lítosti, materiální výhody, pocit povinnosti nebo sex atd. atp. Ale mohou ještě být v takovém vztahu šťastní? Rozhodnou se pro něj? Čekáme od vztahu opravdu to, že s námi ten druhý zůstane proto, že odejít nemůže, nikoli proto že odejít nechce?

Mít s někým vztah je radost a potěšení. Pokud v něm každý z těch dvou může mluvit o svých citech, o tom, co si přeje nebo nepřeje, pokud jsou oba štědří a upřímní ve svých citových projevech, může-li každý z těch dvou – jak banální! – být sám sebou, může tvořit a může se rozvíjet, nechce se nám z takového vztahu odejít. Chceme zůstat. Být spolu a každý den se vracet k tomu druhému – milovanému. Protože být spolu je skvělé. Mnohem lepší než být každý zvlášť. Protože naše přání být spolu se shodují.

Abychom dokázali věřit v takovéhle vyústění příběhu svého vztahu, musíme o sobě vědět jednu zcela prostou věc: «Zasloužím si to. Jsem hoden či hodna». Lásky. Pozornosti. Zájmu. Péče a starosti. Nikoli proto, že «nějaký, nějaká jsem», ale proto, že někdo chce být nablízku právě takovému člověku, jakým jsem já. A pokud se náhodou rozejdeme, pak určitě ne proto, že «jsem si nezasloužil nebo nezasloužila», proto, že «jsem nebyl či nebyla takový či makový». Znamená to čistě jen a jen to, že jsme se změnili a přestali se dostatečně shodovat. Ne dost, aby nás to udrželo spolu. Na světě však je spousta lidí, kterým budeme vyhovovat právě takoví, jací jsme v této chvíli, tady a teď. Stačí se pořádně rozhlédnout, abychom si jich všimli.

Viktoria Pekarská

=========
Lidé jsou spolu, dokud spolu být chtějí
Důležitá lekce samoty