Před svým odchodem napsal veliký kolumbijský spisovatel Gabriel García Márquéz svým přátelům dopis na rozloučenou:
«Kdyby Bůh na okamžik zapomněl, že jsem jen hadrová loutka a daroval by mi kus života, snažil bych se ten čas využít co nejlépe. Možná bych neřekl všechno, co si myslím, ale dozajista bych si rozmyslel, co říct.
Věcem bych přikládal hodnotu ne podle toho, co stojí, ale podle toho, co znamenají.
Spal bych málo a více bych snil. Myslím, že když zavřeme oči, ztrácíme každou minutu šedesát vteřin světla.
Šel bych dál i když se ostatní zastaví. Probouzel bych se, když ostatní budou spát.
Kdyby mi Bůh daroval kousíček života, nosil bych prostý šat. Vystavoval bych se prudkému slunci a obnažoval nejen své tělo, nýbrž i duši.
Dokázal bych lidem, jak se mýlí, když se domnívají, že ve stáří nemohou milovat. Nevědí totiž, že zestárli, protože milovat přestali.
Dítěti bych dal křídla, avšak nechal bych je, aby se létat naučilo samo.
Staré lidi bych naučil, že smrt nepřichází, když zestárneme, ale když zapomeneme.
Tolika věcem jsem se od vás, lidičky, naučil….
Každý chce žít na vrcholku hory a nechápe, že skutečné štěstí spočívá v tom, jak ji zdolává, když stoupá.
Naučil jsem se, že když novorozeně poprvé sevře do pěstičky prst svého táty, polapí ho navždy.
Naučil jsem se, že člověk smí na jiného shlížet shora pouze tehdy, když mu pomáhá postavit se na nohy.
Je tolik věcí, kterým jsem se od vás naučil, avšak mnoho mi již neposlouží, i když jich mám plnou truhlu, protože bohužel odcházím.
Dopis pozůstalým. Radujte se ze života.
Lekce moudrosti od dvaadevadesátileté dámy