Dočkat se toho pravého

Kdesi jsem četla, že láska mezi mužem a ženou vzniká naráz a současně. Musím s tím jenom souhlasit. Nesynchronně snad může vzniknout leccos, ale jen těžko vyroste láska.

Namítnete možná, že znáte dost dvojic, kde ona se strašně zamilovala, dostrkala ho do ženění a teprve za pár let si on najednou uvědomil, jaká doopravdy je a začal ji milovat. Nebo kde muž dlouhé roky bez odezvy miloval budoucí manželku, až pod vlivem bůhví čeho prozřela a jeho lásku opětovala. Dovolte mi vyjádřit k takovým historiím silnou nedůvěru. Spíš bych u podobných nenadálých prohlédnutí hledala příčinu v nějakých možná i podvědomých vlivech okolností, jakými jsou materiální zajištění, pohodlí a bezpečí, jistota do budoucna, strach ze samoty a podobně.

Chemie, fluidum, zamilovanost – to vše vzikne okamžitě a najednou, setkají-li se dva lidé schopní vytvořit pár. Ani dostatek trpělivosti, ani výdrž a ochota rozvíjet a budovat vztahy, budovat lásku – to sám Bůh jim poskytne takovou šanci. Dojde k nenadálému a okamžitému propojení. Oba to cítí, oba to chápou, oběma se to zamlouvá.

Když po prvním setkání narazíte na situace typu „slíbil-nezavolal“, „měla přijet – nepřijela“, „mail dostala, ale neodpověděla“, „měsíc jsem přemýšlel nad našimi vztahy“, případně na perly jako „fakt děsně práce, na osobní život prostě nemám čas“ nebo „jdeme s klukama na volejbal, pojď to odložit na středu“ a jiné podobné, nedělejte si žádné iluze. K ničemu to není a nebude. „To pravé“ se mezi vámi neudálo. Od té chvíle začínáte pracně a s vypětím sil budovat vztah s někým, kdo vás nijak zvlášť nepotřebuje.


Když lidé onu chemii cítí, snaží se svůj cit před tím druhým skrýt. A on z ničeho nic nezmizí, nemůže, protože vnímá, jak bolestné by to pro jeho protějšek bylo. Protějšek okamžitě vycítí tuto ohleduplnost, protože vycítí každé hnutí, každou náladu. Nikdo z dvojice nebude prosazovat jakýsi volný vztah, čistě proto, že není schopen myslet na kohokoli jiného než na toho druhého. Ten bude v myšlenkách stále s ním a oba to budou cítit. Vůbec se nebudete trápit obavou, je-li či není mezi vámi nějaké spojení, protože se vám bude ustavičně dostávat potvrzení citů, emocí, spojených s vámi. Ten druhý k vám bude upřímný a otevřený a vy budete chtít být také takoví.

Kolikrát si říkám, že do všelijakých podivných vztahů zabředáme jenom proto, že nemáme dost trpělivosti počkat si na toho pravého člověka. V mládí se sami v sobě ještě moc nevyznáme a nechápeme, koho potřebujeme. A tak se nám dostává zkušeností, ale ne štěstí. Ve zralejším věku to s trpělivostí, vnitřní svobodou i štěstím vypadá mnohem lépe.

Možná se zeptáte, co mají dělat lidé, kteří se nedočkali a jsou ještě po čtyřicítce, v padesáti či šedesáti sami? Je zřejmé, že to mohou být zcela rozdílné případy. Někdo se ocitl ve svazku o němž ví, že to není ono, přesto ale jinou variantu nepřipouští. A jiný si řekne, že pokud jde o něj, už toho bylo dost, zařídí si život o samotě a je v naprosté pohodě. A další může dojít k závěru, že „všichni chlapi (ženský) jsou ničemové (potvory)“ a vůbec ztratí schopnost vidět lidi takové, jakými jsou. Všichni tito lidé tak sami sebe z každého dalšího svazku vylučují.

Existuje však ještě jiná skupina lidí, kteří se ze života radují v každém jeho okamžiku a v každém věku. Váží si každého citu, milují lidi a svět, mají rádi sami sebe a věří, že mezi sedmi miliardami lidí na světě žije někde někdo, jehož obraz je otiskem podoby, kterou nosí v hlavě. Jsou tací, kteří dokážou naslouchat sami sobě, pod vlivem neznámé příčiny studují cizí jazyk, a štěstí najdou v jiné zemi. Někdo píše články, které putují po Internetu, a touto cestou ho najde ten jeho pravý člověk. Na odborné konferenci můžeme náhodně potkat životního partnera… cesty jsou různé. Každý má svůj osud.

Hlavní je věřit, že ten pravý za to čekání stojí. A ještě lépe: stojí za to, abyste pro něj žili a věřili.