Deset malých úvah Stephena Frye: o lásce, o depresi a smyslu života

fry

Stephen Fry je velmi populární britský herec, komik, spisovatel, televizní moderátor a filmový režisér. Je bojovníkem za práva gayů, angažuje se v boji proti antisemitismu, je odpůrcem církví řízeného náboženství, věnuje se charitě. Sám sebe charakterizuje jako ateistu a humanistu. Je součástí britského národního kulturního pokladu.

Jako mladistvý si odseděl tři měsíce za krádež kreditní karty, měl problémy s kokakinem, pokusil se o sebevraždu. Dvacet let trpí bipolární poruchou, dříve známou jako maniodepresivní psychóza. (U nás touto poruchou trpěl například herec Miloš Kopecký.)

Co jsou to životní vzlety a pády, je Stephenu Fryovi známo až příliš dobře…

To hlavní, čím bych si chtěl být jist, je to, že v našem světě stojí nad talentem, schopností se prosadit, soustředěním, cílevědomostí a vším ostatním laskavost. Čím víc je na světě laskavosti a radosti ze života, tím je svět lepší. Všechna velká slova, jako ctnost, spravedlnost, jistota, jsou trpaslíky ve srovnání s velikostí laskavosti.

Vykašlete se na pátrání po tom, co společného mají úspěšní lidé. Radši se mrkněte, co spojuje všechny neúspěšné: všichni stále mluví jenom o sobě. „Já musím udělat tohle, já potřebuju tamto…“. První dvě slova jejich vět jsou obvykle „já“ nebo „potřebuju“. Proto je nikdo nemá rád a nikdy nedostanou to, co chtějí. Pro to své věčné „já potřebuju“, „já, já, mě, můj…“.

Zajímejte se o ostatní, používejte oči, abyste viděli svět kolem sebe a ne jenom sami sebe. Pak budete sami zajímaví a lidé s vámi budou rádi. Protože lidi přitahuje srdečnost a kouzlo těch, kteří se zajímají o své bližní.

Mnohokrát už jsem si pokládal ruku na hrudník, abych cítil, jak pod jeho astmatickým chvěním tepe motor srdce, jak se rozpínají plíce, obíhá krev. Na těchto pocitech mě vždycky ohromí, jak obrovská je síla, kterou vládnu. Žádné kouzlo, skutečná síla. Už síla žít a čelit překážkám je dostatečná, já jsem ale cítil, že mám navíc ještě sílu tvořit, znásobovat své umění, radovat se, bavit a měnit se.


Jednou jsem málem vydal knihu užitečných rad. Měla se jmenovat „Stephen Fry: jak se stát šťastným. Úspěch zaručen!“. Lidé, kteří by si ji bývali koupili, by zjistili, že se celá skládá jen z prázdných listů, jenom na první stránce by stálo: „Přestaňte se litovat a budete šťastní!“ Ostatní stránky by byly určeny pro obrázky nebo zápisy zajímavých nápadů. To by byla veškerá kniha. A byla by v ní čistá pravda. Přímo se mi chce vykřiknout: „Všechno je to tak jednoduché!“ Jenomže ono přestat se litovat není vůbec jednoduché, je to zatraceně těžké. Vždyť každému je sebe sama vždycky líto, konec konců je o tom celá Kniha bytí.

Někdy mi pomůže, když na svou náladu a pocity myslím jako na počasí. Je tu několik očividných faktů: počasí je reálný jev, nemůžeme ho změnit podle svého přání. Když je tma a lije, tak je tma a lije a my s tím nic nenaděláme. A šero a liják můžou trvat klidně dva týdny. Ale nakonec zase přijde slunce. Přiblížit tento den není v naší moci, ale slunce se objeví, ten den přijde.

Myslím, že stejné je to s náladou. Nemá smyslu se utěšovat, že naše pocity jsou iluzí. Nejsou iluzí, jsou skutečné, zcela reálné. Deprese, neklid i apatie jsou stejně reálné jako počasí a stejně tak neovladatelné. Nikdo za to nemůže. Ale přejdou, dozajista přejdou. Stejně jako jsme smířeni s počasím, musíme se smířit s tím, jaký se někdy zdá být život. „Dneska je den blbec“, konstatujeme – a je to zcela realistický přístup, který nám pomáhá vybavit se jakýmsi myšlenkovým deštníkem. „Sakra, prší, já za to nemůžu, ovšem dělat s tím taky níc nemůžu, budu to muset přečkat. Zítra může klidně svítit sluníčko, na to si určitě musím počkat“.

Jsou lidé, kteří jsou přesvědčeni, že jejich seberealizaci brání velký počet Asijců v Anglii, existence královské rodiny, hustota silničního provozu pod jejich okny, zákeřnost odborů, zvůle necitelných zaměstnavatelů, ignorance zdravotnictví vůči jejich zdraví, komunismus, kapitalismus, ateismus a bůhví co ještě je napadne, ovšem s výjimkou vlastní tupé neschopnosti rozhodovat sami o sobě.

     
Mám svou vlastní teorii o tom, že velká část neštěstí našeho světa vzniká z toho, že se věčně omlouváme za něco, za co se omlouvat vůbec nemáme. Naopak za to, zač bychom se omlouvat měli, se neomlouváme. Omluvím se, když někoho zklamu, omluvit se je třeba za přezíravost, podvod, surovost, nedostatek laskavosti, nadutost nebo podlost. Rozhodně ale ne za sexuální orientaci a už vůbec ne za srdeční záležitosti. Mohu litovat různých vzplanutí a hořce jich želet, mohu si za ně nadávat, proklínat se a posílat sám sebe do háje, ale pokud nikomu neuškodím, nemám se za co omlouvat. Kultura vyžadující od lidí omluvu za něco, co nezpůsobili – to je podle mě výtečný popis tyranie tak, jak já ji chápu.

Nenávist k sobě samému je paradoxně jedním z hlavních projevů klinického narcisismu. Když sobě i celému světu sdělujeme, jak se hrozně nenávidíme, zajišťujeme si příval chvály a nadšení, které jsou podle našeho mínění zcela zasloužené.

Možná jsem teď šťastnější, než dřív. Přiznávám ale, že bych vyměnil sám sebe, takového, jakým jsem se stal, za tebe, věčně nešťastný, nervózní, divoký, nechápající a zoufalý šestnáctiletý Stevene. Zlý a plný neklidu, absurdní, ale živý. Protože jsi schopen cítu a být schopen citu je důležitější, než jak se cítíš. Zmrtvění duše je jediný neodpustitelný čin. Je-li štěstí vůbec něčeho schopno, pak právě zamaskovat zmrtvění duše.

Když se nad tím zamyslíte, láska nemá žádný cíl. Proto je tak velkolepá. Cíl má sex, ať už je to uvolnění nebo rozmnožování, ale láska je, jako každé jiné umění, podle slov Oskara Wilda neužitečná. Právě pro neužitečné věci stojí za to žít a zároveň právě ony naplňují život hrozbami: vínem, láskou, uměním, krásou. Život bez nich by byl bezpečný, ale nestál by za nic.

=========
Stálo to za to?
Devět rad Mahátmy Gándího s nimiž by se měl seznámit každý

Více pro dobrou náladu: