Silný text o tom, jak důležité je nikdy neztrácet naději a víru, že všechno nakonec dobře dopadne a to špatné zas přejde…
Znala jsem jednu dívenku, která se vždycky usmívala a každého objímala. Bylo nám tehdy dvanáct let. Chodily jsme do paralelních tříd umělecké školy. Já jsem se učila v třídě zaměřené na design, ona dělala divadelní směr. Zpočátku nám všem připadalo, že je ta dívka tak trochu mimo. Byla schopná zajít do třídy, kde nás bylo třináct, požádat o štětec nebo tužku a potom ke každému mlčky přistoupila a s úsměvem ho objala. Zářila láskou. Někdo z nás jí vždycky určitě tu tužku nebo štětec půjčil, třeba i tři tužky najednou. Tužky mají různou tvrdost. Nevěděli jsme, jakou zrovna potřebuje.
Naděje a víra.
Mluvila málo a potichu, ale malovala nádherné, silné obrázky. Měli jsme z nich husí kůži. Tak to šlo asi rok. Pak jsme ji vídali míň. Viděli jsme, že výrazně zhubla. Šla jsem se za naši třídu zeptat ředitele, co s ní je. Dozvěděli jsme se, že je velice nemocná, byla v nemocnici a teď ji pustili domů. Vydali jsme se k nim. Byla vyhublá a bledá, vypadala skoro průhledně. Absolvovala jednu z mnoha chemoterapií. Neměla vlasy, ale usmívala se. Neplakala, nenaříkala, netrápila se. O nic nežádala, nechtěla budit soucit. Usmívala se a vyzařovala lásku. Byla tak nemocná asi tři roky, možná víc. Chodili jsme za ní každý den nebo obden. Vždycky se u ní někdo z nás zastavil, i když to třeba neměl blízko.
Byla tak neuvěřitelná, vyzařovala z ní láska a světlo. Při její diagnóze, při bolestech. Tak blízko smrti! Děsili jsme se toho. Blížil se Nový rok, byli jsme už v absolventské třídě. Pamatuju, jak jsme se všichni ze školy domluvili, že o novoroční noci budeme všichni myslet jen na jedno, budeme chtít všichni přičarovat totéž. Někdo by se možná útrpně zeptal, jestli jsme normální, vždyť její stav byl beznadějný.
Ale my to dodrželi, každý z nás si přál to samé. Je to věc z říše fantazie. Všichni jsme věřili. A ona přežila.
Nevím co a jak s ní bylo dál, vím že se vdala v USA, má dítě, které všichni pokládají za zázračné. Myslím, že jeho maminka stále září, jako tenkrát, že z jejího nitra pořád vyzařují láska a světlo. Myslím, že si své štěstí více než zasloužila. Šťastnou rodinu, nadané dítě. Psala, že si doteď pamatuje, jak jsme se všichni nahrnuli k nim domů: „Ležela jsem, měla jsem velké bolesti, ale vy všichni jste tam byli a já jsem na bolest aspoň trochu zapomněla… Viděla jsem, že vám nejsem lhostejná. Myslím, že bez vás bych to tenkrát nezvládla. Vím, žes to zorganizovala ty. Jsem ráda, že jsem tě takhle našla a můžu ti to napsat.“
Podporujte vždycky lidi kolem sebe, své blízké a známé. A neztrácejte víru. Protože ta rozhoduje všechno. Když člověk běduje „To je zas den a k tomu ještě tenhle drzý chlap si tu otevírá pusu, podřízení dělají nesmysly, kamarádka zapomněla, že se máme sejít a dítě ve škole lajdačí…“, všechna ta zloba jen zhoršuje atmosféru kolem něj. Měli bychom si pamatovat, že zlost je ničemná, neproduktivní emoce. Ničí mozek a poškozuje srdce. K ničemu nám není.
Poli Levi
7 dní sebelásky - Online Kurz Zdarma >>>13 příznaků zbytečného marnění života
5 věcí, o kterých bychom neměli říkat
