«Bývalí» v našem životě: zavřete dveře do minulosti

Místo co bychom si pořizovali nového partnera jako svého druhu analgetikum, je daleko smysluplnější dát si pauzu a pokusit se vyznat se v sobě samých.

Tak už to chodí. Žijeme v době, kdy absence nějakých minulých vztahů u našich současných mužů či žen je velkou vzácností a kdy my sami jsme už také nějaké ty zkušenost stačili nashromáždit.

Situace to bývají různé, velice často se však dá dohromady dvojice lidí, kteří nemají zrovna tu nejpříjemnější partnerskou zkušenost. Bolestný rozpad vztahu, rozvod, nevěra, neporozumění, nezodpovědné chování a spousta jiného…

Nezřídka se stává, že z minulého vztahu nám zůstaly děti a je ještě dobře, pokud se nám podařilo rozejít v klidu a míru, jeden druhému jsme odpustili křivdy a zdrželi se výčitek. Bohužel však v drtivé většině případů tomu tak nebývá.

Místo abychom si do všech podrobností ujasnili celou tu minulou historii, abychom splatili své dluhy, vysvětlili si vzájemně své vztahy, poděkovali za poučení a všechno dobré, čeho se nám v ní dostalo a po lidsku a s porozuměním nechali jeden druhého jít, přerušujeme rázně jakýkoli styk, utíkáme, stopneme veškerou komunikaci, kategoricky neodpouštíme, přejeme si dát tomu druhému za vyučenou, nebo prostě zmizet a vytrestat ho za nesčetná trápení a nedostatek blízkosti. A v takovémto stavu nevíme nic lepšího, než navázat nový vztah. Konstatovat, že to není právě ta nejvhodnější varianta vývoje událostí je opravdu velmi jemný popis situace.

Místo co bychom si pořizovali nového partnera jako svého druhu analgetikum, mělo by mnohem více smyslu dát si pauzu a pokusit se vyznat v sobě samých.

• Kdo jsem?
• Kam jdu?
• Jaké chyby nastaly v minulém vztahu? Co mi přinášelo spokojenost a co mě neuspokojovalo?
• Proč vztah skončil?
• Doopravdy už nejde nic změnit, nebo snad má ještě smysl pokoušet se dát se znovu dohromady?
• Mám vůči minulému partnerovi pocit křivdy?
• Jestliže ne, proč nereaguji na jeho žádosti o schůzku a rozmluvu, naléhání, abychom vyslechli jeden druhého a zkusili něco přece jen napravit ?
• Pokud nějaké ukřivděné pocity zůstaly, co mi brání partnerovi odpustit, s čím se při snaze o odpuštění znovu a znovu střetávám?
• Čemu se musím naučit, aby se taková situace nemohla v budoucnosti zopakovat?

[Sklik_adv1]
Podle mého soudu, jestliže se dva lidé rozcházejí s názorem „Prostě se to přihodilo, pochopili jsme, že nám to spolu zkrátka nejde“, pak po nějaké době se objevuje vzájemná vděčnost, vzájemně si upřímně přejí štěstí a aby tomu druhému všechno vycházelo podle jeho přání. Ale nějaká zvláštní touha přátelit se, chodit společně na mejdany atp. se v nich neozývá. Zvláště pokud se po boku jednoho znich objevuje nový partner. To je přirozené, je to čistě etická záležitost.

Proč se plést pod nohy někomu, s kým jsme dřív měli mnoho společného, ale dnes zkrátka a dobře už patří minulosti?

Samozřejmě, jestli ty dva spojují děti, je vzájemný styk možný z pozice otce a matky, kteří mají vůči svým společným dětem určité povinnosti. Bývalá manželka však určitě není ta žena, k níž bychom měli jít na návštěvu, když se pohádáme se svou novou partnerkou a bývalý manžel není ten pravý člověk, kterému bychom měli vyprávět o partnerovi současném.

Jistěže „bývalí“ zaujímají v našem životě zcela přirozeně dost důležité místo. Je však třeba zanechat je v minulosti, jestliže se rozhodneme navázat nový vztah.

Ano byl to dobrý člověk, ano, ona byla většinou tak milá, ano, patnáct let jste spolu žili, ale to všechno už bylo, skončilo to. Proč celou historii minulého vztahu vnášet do toho nového?

V novém vztahu by měla být jediná žena a jediný muž a smysl má také jediné: soustředit se jeden na druhého.

Jestliže přicházíme k nové ženě a začínáme jí dlouze a barvitě vyprávět o svém dřívějším životě s bývalými ženami či partnerkami, jestliže chceme založit rodinu s novým mužem a zároveň s ním ustavičně hodnotíme své bývalé, měli bychom si položit otázku: Vyrostl, vyrostla jsem už ze své minulosti a jsou mi všechny otázky spojené s minulým vztahem jasné?

Není dobře začínat cokoli nového, pokud nemáme jasno v tom minulém.

Bývalé partnerky ani bývalí partneři nemusejí vůbec být překážkou nového štěstí, je však třeba mít naprosto jasno v rolích a nepokoušet se sedět na několika židlích najednou.

Vždyť které ženě by bylo příjemné sledovat, jak její muž ještě stále sní o své první lásce, trpí nedávným rozvodem, jak není ještě stále schopen se vyrovnat s následky své minulosti a dokonce tím vysvětluje svůj ne tak zcela poctivý vztah k ní? Nemá-li v tom jasno, měl si sám někde v klidu nebo s pomocí odborníka najít správný postoj k tomu, co se přihodilo. Proč ale navazoval nový vztah?

Ženy velice intenzivně vnímají tuto neviditelnou přítomnost stínů z minulého života svého partnera. A samozřejmě netouží po soužití, nad nímž se ustavičně vznáší obraz nějaké jiné ženy.

Pokud jde o bývalé partnery, je to stejné. Jestliže žena stále cítí vůči svému bývalému partnerovi lásku, nikdo jí v tom nemůže bránit. Je však krajně nepoctivé, dětinské a nezodpovědné navazovat vztah s jiným, aby zapomněla na toho předchozího.

Je dobré si připomenout, že konec konců všechny tyto srdeční záležitosti, vztahy sdílené i neopětované, všechny ty dramatické scény a bolestné rozchody nám do života nevcházejí jenom tak. Mají nám být zdrojem poučení a vyústit v cennou zkušenost. Jak ale chcete zhodnotit minulý vztah a vzít si z něj poučení, jestliže prásknete dveřmi a hurá, místo úvah nad tím, co se přihodilo, utíkáte do vztahu nového?



Vždycky se nejprve musíte vyznat ve své minulosti. Musíte si ujasnit, co vlastně se stalo. No ano, pokud jste opravdu poctiví a sebekritičtí, nejsou takové úvahy často nic příjemného ani snadného, ale nedá se nic dělat, podstoupit to musíte. Jinak se totiž za vámi všechno potáhne dál až donekonečna. Budete opakovat stejné chyby. A nejspíš i absolvovat další rozchody. Člověk si buď vybere, že bude růst, nebo ustrne na místě a chodí v kruhu. Vymaňte se ze spirály nekonečné výměny partnerů. Příčiny netkví v partnerech, ale ve vás.

Dokud nepochopíme, jak cenná je cesta jednoho každého člověka a jak strašlivě rychle uplývá čas lidského bytí, plýtváme povrchními city napravo nalevo. Teprve když k nám toto poznání přijde, jsme už přece jen lepšími žáky ve škole života.

V každém případě platí, že každý z bývalých partnerů nás nějakým způsobem ovlivnil, stejně jako ti bývalí našich současných partnerů působili na ně. Díky jim za všechny lekce, které nám dali. Díky za bolesti, trápení, za radost, štěstí, za chvíle pěkné i méně pěkné, za blízkost, děti a všechny ty společné roky.

Zhodnotit svou minulost, odpustit křivdy, snažit se odnést si do budoucnosti to dobré nebo alespoň neutrální a netahat s sebou pocity hořkosti. To je správný přístup.

Nechte už všechnu tuhle zátěž být a uvolněte si ruce pro nové dary osudu. Zavřete dveře do minulosti, jsou věci, které člověk nerozhoduje – nechte už to být. Přijměte to, jak to bylo a dost.

Kdybyste bývali měli být spolu, tak byste spolu byli. Jestliže tomu tak není, má to nepochybně svůj smysl.

Pokuste se udělat všechno, co na vás záleží, pokud snad máte stále pocit, že s tím dotyčným nebo dotyčnou chcete být. A když to nevyjde, nechte ho jít. Teď ještě nemáte dost odstupu, abyste mohli situaci vidět jako celkový obraz. Obvykle však se stává, že jakmile člověk nechá věc být, uklidní se. Získá nadhled. Odstup. A začne situaci náhle brát takovou, jaká je. Pak se může objevit někdo jiný nebo se věci začnou rozvíjet způsobem, který mu dřív nepřišel vůbec na mysl.

Život je moudrý. Neviste na minulosti, ta vám víc než zkušenost dát nemůže. A vy ji nemůžete změnit. Už se stala. Změňte svůj pohled na ni. Všechno bude tak, jak to být má a dopadne to dobře. Nechte si v srdci milý obraz všech svých minulých vztahů, ale v přítomném životě se soustřeďte na toho, kdo je vedle vás dnes.