Jednou jsem se své babičky zeptal, jestli jejích sedmdesát let uběhlo hodně rychle. „Jako chvilička“, odpověděla. Přišlo mi to zábavné. Mezi zrozením a smrtí je tedy jediná chvilička, která proklouzne jako voda mezi prsty a já už za chvíli budu tančit svůj poslední tanec se smrtí. Z toho plyne, že nic není důležité. Dělej, co chceš, žij, jak chceš, buď prostě v tenhle poslední okamžik šťastný.
Nechápu jen jedno: jestli je smrt tak blízká a očividná, jak já, jak my všichni můžeme vůbec svůj život přecpávat takovým množstvím krámů, pochybami, pozdní lítostí, minulostí, která už není, budoucností, která nenastala, strachy, které se nejspíš nikdy nenaplní… Jak to můžeme dělat, je-li to tak zřejmé, tak prosté? Všichni jsme odsouzeni, nezbývá, než to vzít, jak to je, vykročit do neznáma a každý svůj vdech naplnit Láskou a výdech Vděčností.
Jaký smysl má bránit se realitě a měnit život v bitevní pole, když je tuhle hru možné změnit ve fantastické dobrodružství beze strachu, ale plné kouzla, míru, laskavosti, harmonie a lásky. Občas mám dojem, že veškerá realita je zrcadlová síň, kde se vší sílou šklebím sám na sebe, bojuju sám se sebou, sám sebe lekám, sám sebe rozesmívám, sám sebe objímám, sám sebe miluju…
Don Juan měl prý říci, že vojákovo umění spočívá v zachování rovnováhy mezi hrůzou, kterou je být člověkem a zázrakem, kterým je být člověkem. Jak moudrý byl, tenhleten Don Juan…
Přestaňte si stěžovat a radujte se ze života
12 inspirujících poučení od babičky Zeldy