V tomhle postu bych ráda tak trochu oddělila hrušky od jablek. Je jistě pravda, že člověk dokáže rozpoznávat neverbální reakce jiných lidí. Často však když je čteme, dodáváme jim svůj význam a přikládáme svůj smysl.
Vlastní smysl.
Ten druhý se například najednou zamračí. Mohu si myslet, že:
– se zamračil, protože je to jeho reakce na moje právě vyřčená slova,
– se zamračil, protože v souvislosti s tím, co jsem právě řekla, se mu ve vědomí vybavilo cosi, co způsobuje jeho zachmuřenost,
– se zamračil, protože v sobě vůči mě hromadí hněv,
– se zamračil, protože jsem mu nepříjemná,
– se zamračil, protože mi chce dát najevo svůj vztah ke mně,
– se zamračil, protože… seznam by mohl být nekonečný,
Pozorovaným jevem je skutečnost, že se dotyčný zamračil.
Ale co při tom cítí, ví pouze on sám. Co v něm tyto city vyvolává, ví zase jenom on sám. A co mi tímto způsobem chce sdělit – pokud mi ovšem vůbec něco sdělit chce – je dáno vědět zas jenom a pouze jemu.
Takže je fakt, že dokážeme vidět reakci. Ale význam jí můžeme dodávat nebo nedodávat sami. Skutečný význam je znám pouze autorovi reakce.
Jak poznat, že nežijete svůj život (a co s tím dělat) - PDF průvodce ZDARMA >>>
Veškeré významy, které přikládáme chování jiných lidí, vypovídají o nás a o tom, že:
– kdybych byl já na jeho místě, zamračil bych se z té a té příčiny,
– já se obvykle mračím, když mám takové a takové pocity.
Na seriálu „Anatomie lži“ nemám ráda to, že je tam vyjádřena myšlenka, že všechny emoce lidé vyjadřují vždycky stejně. Protože jsem žila s různými sociálními i kulturními skupinami lidí, mám jinou zkušenost. A ta mi říká, že lidé dokáží mimicky vyjádřit (a to nemluvím o jednání) jedny a tytéž emoce různými způsoby. Například opovržení si jde splést s nelibostí, rozpaky s radostí anebo strach s údivem.
Čím pak hrozí podobné zmatky? Tím, že si vykládáme, co se s tím druhým zrovna děje, a začínáme odpovídat nikoli na jeho skutečnou reakci, ale na svůj výklad této reakce.
A tady vzniká vzájemné nepochopení, respektive nedorozumění:
Tys mě chtěl naštvat!
To mě ani nenapadlo!
Kašleš na to, co mě trápí!
Já jenom přemýšlím nad tvými slovy!
Test životní rovnováhy ZDARMA >>>
Mě například v dětství často obviňovali z lhostejnosti jenom proto, že jsem na uslyšené nereagovala ihned – nejdřív jsem si to, co jsem slyšela, promýšlela. V důsledku toho jsem musela opravdu hodně sil vynaložit na to, abych svému okolí dokázala, že jsem naživu a mám teplou kůži. A sama když jsem u jiných lidí nepozorovala emoce, obviňovala jsem je stejně jako moji rodiče kdysi mě z lhostejnosti. Dneska už si dokáži osobovat právo na promýšlení a zpomalenou reakci a v souvislosti s tím také umím přiznat právo nevyjadřovat emoce okamžitě i někomu jinému. Na podobném základě se vzájemné vztahy mezi lidmi velice silně proměňují.
Závěr se vnucuje sám: aby vztahy byly jasné, aby vzájemné působení s jinými lidmi bylo snazší a srozumitelnější, je důležité přisvojovat své výklady sobě samým, sami zodpovídat za význam, který jsme čemusi přikládali a dovolovat si reagovat svým způsobem, abychom také jiným umožnili být sami sebou. Takový přístup umožňuje zajímat se vzájemně o svoje reakce, jeden druhého slyšet a chápat a při tom všem zůstat i ve vztahu sám sebou.
A pokud jde o smysl vztahu jak já ho vidím – jde-li o vztah závislý, je založen na tom, že lidé jeden od druhého vyžadují uspokojování svých potřeb. To je důvod, proč se takový vztah rozpadne. Když se člověk nakonec naučí nést zodpovědnost sám za sebe a péči o svou osobu, smysl vztahu se změní. Význam má takový vztah, ve kterém mohu být sama sebou, se všemi svými jedinečnými reakcemi, a cítit se přitom bezpečně. Takže smysl vzájemného vztahu dvou soběstačných nezávislých lidí vidím v rozvoji důvěry a zóny bezpečného komfortu.
Anna Paulsen
Jak poznat, že nežijete svůj život (a co s tím dělat) - PDF průvodce ZDARMA >>>
Test životní rovnováhy ZDARMA >>>
7 pravidel magnetického přitahování pozitivních událostí
Zákon přitažení lásky