Dokud jsem byla jenom psycholožkou, byla jsem svatosvatě přesvědčená, že šťastné vztahy mají svůj vzorec. Je třeba mu jenom porozumět. Správně se domlouvat, dělit se o povinnosti a všechno správně posuzovat.
To všechno je nepochybně velmi důležité ovládat, protože to cvičí vzájemnou srozumitelnost a pomáhá poradit si s rozpory.
Jenže…
Tím nejsvětějším ze všech posvátných vztahů je láska. A kde není láska, nebude žádný vzorec fungovat.
Co to je, vzájemná láska?
Dokud jsem to nepocítila sama, spoléhala jsem na vzorce. A vzorce fungovaly, dělaly ze vztahu zcela úspěšnou záležitost.
Jenomže láska rozmetá veškeré vzorce a my zůstáváme před její mocnou silou zcela bezbranní.
V lásce se setkávají dva mimozemšťané ovládaní jakousi nepostižitelnou gravitací přitahující je k sobě navzájem a odstraňující při tom prostor i čas, společenská pravidla a konstrukce, všechny ony nástroje zacházení se sebou a s jinými lidmi, které ti dva stihli za svého života nahromadit.
Mnozí z nás lásku odmítají a raději si uchovávají výzbroj úspěchem prověřených vzorců, které jim po celý život pomáhaly a chránily je: „Když on takhle, tak já takhle.“ V takovém paradigmatu je všechno srozumitelné, člověk je chráněn před neočekávanostmi a kdyby něco, ví, co má dělat.
Milovat znamená stát tu náhle otevřený a bezbranný, zranitelný a němý, protože tohle spojení vyžaduje zrození nového dorozumívacího jazyka, jehož se dá nabýt jedině cestou zkoušek a omylů.
Nina Rubstein
Jak se naučit správně se hádat
Klíč ke šťastné lásce: nejprve buďte přáteli