Když se zpětně dívám na svůj život, docházím k závěru, že mým největším nepřítelem byla snaha o dokonalost. Byla jsem vychována v prostředí s vysokými nároky a očekáváními a ve škole jsem cítila, že s ostatními soutěžím a bojuji o to, abych byla vždycky nejlepší ve třídě.
V deseti letech jsem byla přesvědčená, že jsem hloupá. Důvodem byla skutečnost, že můj mozek se vzpíral chápat fyziku a matematiku. Vedla jsem si dobře v literatuře, historii, zeměpise, cizích jazycích, skvěle jsem kreslila, jenomže nic z toho nebylo pokládáno za tak významné, jako přírodní vědy.
O mnoho let později, už jako dospělá žena, jsem si byla jistá, že opravdu nejsem moc hezká, že nejsem ani moc chytrá a nemohu o sobě říct, že bych byla nějak úspěšná. Cítila jsem, že nejsem dost dobrá na to, abych zaujala nějakého slušného a pohledného muže, že moje dovednosti a talent nezasluhují slušný plat a že nejsem dost významnou osobou, abych mohla žádat o nějaké přitažlivé místo.
Dneska můj život vypadá docela jinak a za jeho i svou vlastní proměnu jsem vděčná. Přinášejí mi velikou radost. Mám se dnes ráda taková, jaká jsem. Žiju ve šťastném manželství. A věnuji se tomu, pro co jsem se narodila.
Jak k takovým změnám mohlo dojít?
Po jedné nekonečné poradě v zaměstnání jsem byla úplně vyřízená. Chtěla jsem najít nějaký příjemný relax, odvést myšlenky jinam a zbavit se stresu. Hledala jsem na You Tube film „Tajemství“ a náhodně jsem narazila na jiné video, které mě oslovilo s velikou silou. Zasáhlo mě přímo do srdce. Byl to film podle knihy Louisy Hayové «Miluj svůj život» («You Can Heal Your Life»).
Dneska už vím, že to žádná náhoda nebyla, vždyť učitel může něco naučit jenom toho, kdo je k učení připraven. Byla jsem tím filmem doslova uchvácena, úplně stržena. Nemohla jsem se od něj odtrhnout. Slova Louisy Hayové na mě zapůsobila jako skutečná magie. Každé mi zapadlo přímo do srdce. Konečně jsemsvé tělo, tento svůj dům cítila jako místo, kam patřím a kde se výborně cítím: «Miluju se a jsem se sebou spokojená s takovou, jakou jsem. Jsem celý, plnohodnotný člověk, miluji život a život miluje mě».
Pod vlivem této skvělé knížky jsem pak četla práce dalších autorů – Wayna Dyera, Byron Katieové a Dona Miguela Ruize, které mě přivedly k hlubokému studiu neocenitelného vlivu sebevědomí a celkového hodnocení vlastní osoby. Pomohlo mi to zbavit se starých stereotypů myšlení a omezených kulturních hodnot, které mi spíš ubližovaly než cokoli jiného.
Po mnoha pokusech a omylech, kdy jsem se snažila ve svém každodenním životě uplatňovat moudrá slova prostudovaných autorů, jsem nakonec dospěla k pocitu svobody. Pocítila jsem něco, co jsem nikdy dřív nepoznala. Je to nádherný, opojný pocit. Byla to dlouhá cesta a já jsem za ni vděčná. Podívejte se, k čemu jsem došla:
1. Přestala jsem se honit za dokonalostí
Jsem dokonale krásná a krásně nedokonalá a to je právě to, co mi umožňuje být sama sebou.
Dokonalost je iluze. Prostě proto, že žádná dokonalost neexistuje. Přestala jsem sama sebe vyčerpávat honbou za dokonalostí a místo toho se teď snažím o něco «dost dobrého». Své chyby jsem se naučila brát jako nezbytnost doprovázející každý růst, jako něco, co mi přináší moudrost. Když v něčem neuspěju, neznamená to, že jsem nějaká smolařka, ale že jsem se pustila do něčeho, co mi nesedí, v čem nejsem dost dobrá. Člověk buď vyhrává, nebo se poučí. Nic jiného. Neprohrává nikdy.
«Krok za krokem se budete cítit líp, podobá se to uzdravování nemocného. Za každých okolností zkrátka dělejte všechno možné a vyhnete se odsuzování sebe sama, sebeponižování a sebelítosti». (Don Miguel Ruiz)
2. Přestala jsem pokládat za nezbytné ustavičně něco podnikat
Věčně se někam cpát, o něco se snažit, o něco usilovat, to není žádá ctnost. Naučila jsem se poslouchat vlastní tělo a dnes nepociťuju vůbec žádnou vinu, když nic nedělám. Vím, že moje tělo i duše občas potřebují dobít baterky a nepokládám to za něco, co bych snad měla někomu vysvětlovat nebo se za to komukoli omlouvat.
Dívám se na dobré filmy, poslouchám hudbu, kterou mám ráda, čtu svoje oblíbené knížky, zpívám si nebo se jdu někam projít, zkrátka dělám to, při čem je mi dobře.
«Jsem člověkem proto, abych žil, ne abych pracoval. Nesuďte sami sebe podle toho, nakolik dobře něco v životě děláte. Neztotožňujte se s tím, co děláte. Nemyslete si, že když není co dělat, nejste ani vy». (Wayne Dyer)
3. Nechala jsem sebekritiky
Dávám si pozor na to, jak sama se sebou hovořím. Nenadávám si a chovám se k sobě s úctou a důstojností. Přestala jsem sama sobě říkat věci, které bych dobrému příteli nikdy za žádnou cenu neřekla. Vystačím si sama se sebou. Znám svou cenu.
Podařilo se mi dospět k pochopení faktu, že v životě se nám nedostává toho, co si přejeme. Dostává se nám toho, co si podle svého vlastního názoru zasloužíme. To je důvod, proč v sebe věřit a chovat se k sobě jako k člověku, který si zasluhuje to nejlepší, co mu jen život může nabídnout.
«Po mnoho let jste sami sebe kritizovali a k ničemu to nebylo. Zkuste se chválit a uvidíte, co se stane». (Louise Hayová)
4. Přestala jsem obviňovat jiné
Teď už vím, že pokaždé, když někoho z něčeho obviňuji, vystupuji v roli oběti. Když obviňuji jiné za zbůhdarma utracený čas, peníze vyhozené na nic a nespravedlnost v lásce, vždycky myslím na to, jaký byl můj vklad do toho, co se stalo. Nikdo mi nmůže uškodit nebo mi zkazit náladu bez mého vědomého nebo nevědomého souhlasu.
Místo toho teď přijímám odpovědnost za to, co cítím, co si myslím a jak jednám. Odpovídám za své činy a jsem si vědoma, že má budoucnost bude výsledkem mé dnešní volby. Jsem to, v co věřím a všechno to, čím chci být.
«Každé obviňování je zbytečná ztráta času. To, nakolik je někdo jiný vinen, vás nezmění. Můžete někoho úspěšně přimět k pocitu viny, nezměníte tím však v sobě to, co vás dělá nešťastnými». (Wayne Dyver)
5. Přestala jsem soudit jiné
Vím, že každý jde svou cestou. Můj úkol spočívá v tom, abych se soustředila na tu vlastní. Na své vlastní cíle. Vím také, že pokaždé, když hodnotím jiného člověka, reaguji vlastně na to, co mě znepokojuje v sobě samé. Pokud mi někdo připadá hloupý, znamená to, že možná já sama mám v sobě něco podobného – kdyby to tak nebylo, jak bych takového člověka rozpoznala?
«Přenášení viny na někoho jiného nebo posuzování jeho činů vás zbavuje možnosti se změnit; když však odpovědnost vezmete za svou, téhle možnosti se vám dostává». (Byron Katieová)
6. Přestala jsem usuzovat, co jiní lidé cítí, chtějí nebo co si myslí
Já nejsem oni, nemám tedy žádnou možnost poznat, co si myslí nebo co cítí.
Přestala jsem si přehrávat vymyšlené scénáře dovolovat vlastnímu rozumu, aby si se mnou pohrával. Pokaždé, když se přistihnu, že mě zneklidňuje co dělá nebo říká někdo jiný, řeknu sama sobě, že nastal čas vrátit se do reality.
Díky knížce Byron Katiové «Práce» jsem se naučila myšlenky, které mě zneklidňují, analyzovat. Ptám se sama sebe: «Je to pravda?» Je dost pravděpodobné, že mnoho mých doměnek je klamných. Můžu si například myslet, že mě někdo nemá rád a ten člověk jen může ve skutečnosti mít právě dneska špatný den. Nebo někdo jiný zas může třeba být ostýchavý. Možností je spousta.
Ve chvíli,kdy si uvědomím, že nemohu znát cizí myšlenky čistě proto, že tím člověkem nejsem, rozsvítí se mi v hlavě a dál mohu jednat a chovat se s čistým srdcem.
«Zjistila jsem, že nepochybnými příčinami všech válek a všech příměří v mém malém světě byly mé dohady». (Byron Katieová)
7. Přestala jsem soupeřit s ostatními
Teď už vím, že moje bojovné odhodlání bylo projevem ega toužícího ověřit si svou sílu a schopnosti. Abychom se však dobře cítili, vůbec nepotřebujeme být si jisti, že ten druhý prohrál. Miluji harmonii, dávám přednost spolupráci a oboustranné výhře.
Přestala jsem se také s jinými lidmi srovnávat. Kontakt s nimi si vybírám podle náklonnosti, ne ze strachu. Jsem přesvědčená o úspěchu. Chci věřit, že žijeme v laskavém Vesmíru, kde je dost místa pro všechno a pro všechny, včetně mě samotné.
«Láska je spolupráce, žádné soupeření». (Wayne Dyver)
8. Přestala jsem budovat své budoucí štěstí
Přestala jsem počítat se štěstím v jakési vybájené budoucnosti, v naději, že jednou, až budu mít skvělou práci, dům, auto a úspěch, budu šťastná. Naučila jsem se nacházet štěstí v malých životních radostech a těším se z té jedinečné reality, která mi právě v této přítomné chvíli přináší spoustu radosti.
Přestala jsem se těšit na víkendy jako na dny, kdy jsem se cítila skutečně živá. Každý den je dar a každá chvíle je drahocenná a stejně důležitá.
Během dne soustřeďuji pozornost na to dobré, nikoli na to špatné, co se v mé blízkosti naskytne. Vlivem toho se všechno mění. Jsem vděčná za všechno, co se kolem mě děje, za všechno, co mám: zdravé tělo a zdravý rozum, milující rodinu, několik opravdových přátel, práci, kterou mám ráda a ve kterou věřím.
«Všimla jsem si, že Vesmír má rád vděčnost. Čím více jste vděční, tím víc pozitivních věcí se stane». (Louise Hayová)
9. Přestala jsem se strachovat o budoucnost
Uvědomuji si, že v životě jsou věci, které nedokážu ovlivnit, i kdybych vynaložila sebevíc úsilí. Pokaždé, když se přistihnu, že s neklidem myslím na vývoj věcí, říkám si: «Čas ukáže».
Ne vždycky dokážu získat, co bych si přála, ale vím, že vždycky získám to, co potřebuji. Důvěřuji proudu života a chci věřit, že žijeme v rozumném Vesmíru, kde je všechno uspořádáno tím nejlepším způsobem. Někdy se zkrátka v životě musí čekat.
«Život je prostý. Všechno se děje s vámi, ale nevychází to z vás. Všechno se děje přesně v pravou chvíli, ani moc brzy, ani moc pozdě. To se vám nelíbí… děláte něco zkrátka proto, aby vám bylo lehčeji». (Byron Katieová)
10. Už se víc nesnažím zalíbit se ostatním
Víc už nepotřebuji něčí pochvalu nebo potvrzení. Dělat si starosti pro to, co si myslí ostatní, je pustá ztráta času. Jiní lidé se na mě dívají svým prizmatem. Jejich mínění pro mě nemá žádný význam.
Přestala jsem od jiných očekávat něco, co jsem sama sobě neposkytovala: lásku, péči a pozornost. Mít sama sebe celou ráda, jak tělo, tak rozum i duši, není žádný egoismus. Jsem plná lásky k sobě samé. Starám se o své potřeby a touhy svého srdce.
Naučila jsem se vybírat si a starat se především podle sebe, podle svých potřeb, ne podle toho, jak zklamu nebo nezklamu jiné. Lidé si za svá zklamání mohou sami, když očekávají, že budu jednat podle jejich přání.
Říkat «ne» něčemu, co se nám nelíbí, je obecnou praxí a projevem péče o sebe. Pokud mě někdo osloví způsobem sebemíň připomínajícím slovo «musíš», nevyhovím mu. Reaguji, když se někdo ptá na má přání. Přání vycházejí ode mě, ne od jiných lidí. Vždycky si pečlivě vybírám, na co nebo na koho utratím svůj drahocenný čas. Vím, že můj čas je můj život. Nikdy mi ho nikdo nevrátí.
Můj život patří mě, mám právo vybírat si. Život má být životem a ne existencí. Volím opravdový život, beze všech vytáček a výmluv.
«Nikdo za vás nic neudělá. To, co říkají a dělají jiní, závisí na jejich vlastní realitě, na jejich vlastních snech. Když se nepřizpůsobujete názorům a chování jiných lidí, nestanete se obětí zbytečného trápení ». (Don Miguel Ruiz)
Má vnitřní přeměna se samozřejmě neodehrála naráz. Je to nepřetržitý proces, vyžadující neustálou práci na sobě samé.
Dnes se stále učím ve škole života. Každý den mi přináší novou překrásnou možnost naučit se něčemu novému. Vím, že mám dost sil, abych si vytvořila svou vlastní realitu, abych uskutečnila své sny. Proto si chci být jista, že svou mysl sytím zdravými myšlenkami. Vím, že je dost silná.
Když změníte sebe, změníte život
Umí tak někdo být šťastný