Kintsugi – krása ukrytá v jizvách

Japonské umění kintsugi pomáhá zásadním způsobem změnit svůj přístup k vlastním jizvám a šrámům.

Není snadné to přiznat,, ale od samého dětství v sobě chováme naději na dosažení ideálu. Sníme o tom, jak náš dospělý život bude šťastný v každém ohledu. Jednou potkáme svého vyvoleného či svou vyvolenou. Jednou získáme práci, v níž budeme šťastní a vážení. Jednou budeme mít bohatý a šťastný dům, všichni nás budou mít rádi a budou nás respektovat…

Bohužel však zdaleka ne všechny sny se plní. Obraz ideálního života se rozbije na kousky, jakmile narazí na realitu.

Jak se s tím vyrovnat? Co si počít s úlomky, ve které se změnil náš sen?

Japonské umění kintsugi může s odpovědí na tuto otázku pomoci. Jeho filosofický základ vám ukáže, jak je třeba brát své nezdary, jak přistupovat k problémům a úzkostem.

Kintsugi je umění restaurace keramických výrobků. Rozbité nádoby jsou slepovány, přičemž praskliny nejsou maskovány, naopak, každá je pečlivě zdůrazněna speciálním tmelem smíchaným se zlatým, stříbrným nebo platinovým prachem. Filosofickým základem tohoto přístupu k rozbitým věcem je myšlenka, že nepatří na smetiště. Je třeba je opravit a zdůraznit přitom, že historie předmětu nesmí být zapomenuta.

Umění kintsugi se objevilo v 15. století za vlády šóguna Ašikagy Jošimasy. Podle jedné z verzí šógun jednou nešťastnou náhodou rozbil svůj oblíbený čajový šálek. Přikázal opravit ho a poslal ho za tím účelem do Číny. Čínští mistři šálek opravili a vrátili šógunovi, ukázalo se však, že úlomky slepili velkými, hrubými spoji. Jošimasa nebyl s jejich prací spokojen a přikázal japonským mistrům najít estetičtější způsob, kterým by šálku vrátili jeho původní vzhled. Mistři dokázali střepy nejenom spojit, ale změnili původně obyčejný kousek nádobí ve vysoce umělecký předmět.

Kintsugi je blízké filosofii wabi sabi, která je v Japonsku vykládána jako „umění přirozené jednoduchosti“, „umění nedokonalosti“.

O tom, že nezdary a propady je třeba pojímat jako něco krásného, se psalo a hovořilo odedávna také v západní kultuře. Mnohé úspěšné osobnosti vždy s hrdostí připomínaly i své nezdary, které pokládaly za součást svého konečného úspěchu.

«Nezdar je kořením dodávajícím úspěchu aroma», prohlásil americký spisovatel Truman Capote. Coco Chanel se vyjádřila takto: «Síla je založena na nezdarech, ne na úspěších. Silnou jsem se stala, když jsem plula proti proudu». A anglický esejista a karikaturista Max Beerbohm tvrdil: «Ve prospěch neúspěchu hovoří mnohé. V každém případě je daleko zajímavější než úspěch».

Moderní západní svět však nesnáší vzhledové nedostatky. Je posedlý krásou a mládím, i když jsou třeba umělé, dokonalým zjevem a novinkami. Co je staré, co je poškozené, musí pryč. Zahazují se věci, zahazují se vztahy i lidé. Je pravda, že pokud jde o některé životní aspekty, objevily se v posledních desetiletích také tendence k přirozenosti a neskrývanosti, především v architektuře. Umění kintsugi má však velmi hluboký filosofický základ, je materiálním projevem celkového životního stylu a přístupu k různým projevům lidského konání. A právě tento velmi japonský přístup k nedokonalosti, nedostatkům a „vadám na kráse“ teď nachází určitou odezvu také v západní kultuře.

Také lidé mají svá psychická zranění, své šrámy a jizvy. Zraněni životem musejí hledat novou formu, novou cestu, novou krásu. Zlomená srdce a duše rozbité na kousky je třeba obnovit. Být vděční, že dokážou sloužit dále, mít rádi jejich jizvy a být pyšní na jejich šrámy.

Ani nefunkční vztahy nemusíme hned zatracovat. Co se pokazilo, dá se často napravit. Nemusí být všechno stejné jako dřív, přesto však to může být krásné.

Nehledejme hned smetiště. Podívejme se na střepy ležící na podlaze a zamysleme se nad krásou, která tu leží rozmetána. Kintsugi je cestou i symbolem.