Před dvaceti lety jsem jednou seděla s kamarádkou v nějaké restauraci. Z ničeho nic se mě zeptala:
— Můžu ti něco říct? Neurazíš se?
— No jasně, povídej — odpověděla jsem.
A moje kamarádka mi vrazila do hrudi nůž. Evidentně měla zkušenosti, protože nůž mi bez překážek vjel mezi žebra. Metaforicky řečeno.
Řekla mi, že jsem sobec a lajdák. Spisovatelstvím se nikdy nedokážu uživit. Žádné z našich kamarádek se nezamlouvá můj kluk. A krom toho mám děsný účes, který lidem s velkou čelistí (?) prostě nesluší.
Nevěděla jsem, co na to říct. Pokoušela jsem se začít znovu normálně dýchat a jako raněné zvíře jsem strnule hleděla na dravce.
Kamarádka odsunula můj nedojedený talíř, položila ruku na moji paži a řekla:
— Kdo jiný by ti řekl pravdu? Jen já. Všichni ostatní ti jen ze zdvořilosti lichotí.
Ve dvaceti jsem opravdu byla o hodně hloupější. Uvěřila jsem jí.
Kamarádily jsme spolu ještě pět let. A po celou tu dobu mi dávala svoje kruté, pichlavé a pálící rady. Já sama jsem k ní dokonce chodila pro radu v těch nejtěžších chvílích, neboť jsem si byla jistá, že ona mi řekne a vždy říká pravdu.
Nicméně moje kamarádka se zmýlila. Živím se psaním. Musela jsem tedy popracovat také na své schopnosti přijímat kritiku. Časem jsem pochopila, že zdaleka ne každou si musím brát k srdci. Dokázala jsem sama sobě stanovit, jací by měli být lidé, kterým chci ukázat rukopis či se s nimi poradit o něčem důležitém nebo citlivém.
Potřebuji si v tomto ohledu čtyřikrát odpovědět „ano“. Na jaké otázky?
1. Důvěřuji vkusu a mínění tohoto člověka?
2. Chápe dotyčný, o co se snažím a co chci vytvořit?
3. Jsem přesvědčená, že mi upřímně přeje úspěch?
4. Je schopen sdělit mi pravdu šetrně a s respektem?
Pokud jsem nemohla říci čtyřikrát „ano“, nikdy jsem nikomu neukázala svá slabá nebo zranitelná místa. Poslední otázka byla kardinální. I když všechny předchozí jsem zodpověděla kladně, právě ta poslední byla často důvodem, proč jsem se s někým nemohla tvůrčím způsobem sblížit. Důvod je prostý. Jestliže vás někdo osloví větou: „Nerad bych tě urazil, ale…“, pak vás zpravidla právě urazit chce.
Pravda řečená ohleduplně a s respektem k mé osobě mi pomáhá zlepšit se v tom, co dělám. Tvrdě a krutě podaná pravda mě nutí zalézt pod stůl a víc nenapsat ani řádek.
Časem jsem zjistila, že tyhle čtyři otázky mi pomáhají také v osobním životě. Jestliže nemůžu odpovědět čtyřikrát „ano“, určitě si nepřipustím blíž člověka, který je třeba v řadě věcí okouzlující a úchvatný.
Když se setkám s někým, u koho se čtyřmi „ano“ neváhám, hned je můj život veselejší a produktivnější.
Když se mě ona kamarádka po delší době zeptala, zda mi může něco říct, ale ať se proboha neurazím, odmítla jsem ji. Jemným, zdvořilým a rozhodným „ne“.
Ve dvaceti jsem byla přece jen o dost hloupější než dnes. Takže jsem souhlasila.
Spolehlivý postup, jak se zbavit negativity
Trojí jednání na cestě k dokonalosti