Zanesenost emocemi: jak se neduhy duše projevují na těle

Když hovoříme o zhojení duše, zapomínáme často na tělo. Přitom však každý proces očištění se děje tak či onak právě přes tělo.

– Když prožíváme emocionální bolest, vnímáme ji přes tělo.

– Při duševním trápení nám rovněž pomáhá tělo.

– Uklidnit rozbouřený rozum můžeme nejlépe opět prostřednictvím těla.

Vyřadíme-li tělo z kteréhokoli tohoto řetězce, výsledek se nedostaví.

Můžeme mnohé znát, chápat a cítit. Dokud však tato zkušenost neprojde přes tělo, není úplná a nic nezmění, ničeho nedosáhne. Většinou právě takhle také žijeme: hromadíme vědomosti, ale neuplatňujeme je a neprožíváme na fyzické úrovni. Víme tedy vše, ale žijeme stejně jako dřív. A hledáme nové znalosti, nové vědomosti, které by nám mohly pomoci změnit svůj život.

Podle vzhledu a stavu těla bychom mohli odhadnout mnohé duševní neduhy, jako jsou zlozvyky nebo zanesenost duše emocemi. Vidíme například ženu, jejíž záda jsou shrbená, jako by na nich táhla obrovský pytel brambor. Ve skutečnosti na jejích ramenou žádný pytel není, přesto však existuje. Je přecpaný povinnostmi, závazky a křivdami. Tohle všechno táhne už dlouhá léta a nechápe, proč je život tak těžký. Nebo jiná žena. Chodí jakýmsi zvláštním způsobem, doslova jako by neměla pánev. Ta zůstává zcela nehybná, působí zablokovaně. Udiví nás, že jí sexuální blízkost neskýtá žádné uspokojení a porod neproběhl spontánně? Další žena. Tělo má dokonale asynchronní, ruce a nohy žijí separovaně, hlava nedrží takt s pánví, střed těla jako by nebyl, trup nemá žádnou pozorovatelnou osu. Není nijak těžké odhadnout, že v jejím životě panuje stejný chaos.



Všechny ty ženy jsou přitom velmi chytré, vzdělané, dlouhodobě se věnují svému rozvoji, všechno vědí, všemu rozumí, jenom nemají žádné tělesné prožívání a léčba na úrovni těla u nich zkrátka neexistuje. Proto se jejich život nemění.

Jestliže však dokážeme nějakou událost prožít prostřednictvím těla, na fyzické úrovni, dostává se nám dlouho očekávaného vysvobození a ulehčení. A může to být jakákoli událost.

Povím vám svůj příběh. Velmi dlouho jsem vstřebávala smrt svého otce. Zemřel, když mi byly dva roky. Až do té doby se přitom na mém životě nijak zvlášť nepodílel. Přesto však jakákoli řeč o něm mi působila neskutečnou bolest.

Dělala jsem všechno možné. Psala jsem dopisy, snažila se věc uchopit takříkajíc rozumově, zkoušela se na fakt otcovy smrti dívat z jiného úhlu pohledu, modlila jsem se. Trochu se mi sice ulevilo, ale nic moc to nebylo. Jakmile zaznělo slovo „táta“, vyhrkly mi slzy a dostavila se bolest. To proto, že jsem tátu neměla, neměla jsem ho dost, uvnitř mě můj táta nebyl.

Když jsem čekala druhého syna, asi deset dnů před termínem jsem požádala o konstelaci traumatu. Mého tátovského traumatu. Až do té doby jsem se bála tohle téma vůbec nastolit a prožívat. Sama sebe jsem přesvědčovala, že všechno je normální. A když jsem snad něco podnikla, tak vždycky na úrovni mozku. Ale teď jsem bůhví proč pocítila, jak je to pro mě důležité. Pro mě i to malé v mém břiše.

Během konstelace jsem si musela lehnout na podlahu, do otcovského objetí člověka, který v tomto případě zastupoval mého otce. Mé tělo položili k mému tátovi. Tělesně mi otce vrátili, bylo mi dovoleno se k němu přitisknout, dotknout se ho, být s ním. Podmínka byla jediná – měla jsem tam zůstat tak dlouho, jak budu potřebovat.

Celá skupina už skončila, všichni odešli na oběd, ale my jsme tam leželi. Já a můj táta. A v mém břiše můj syn, který se měl brzo narodit. Ležela jsem docela jako malá holčička a dýchala. S každým vdechnutím se mé tělo víc a víc uvolňovalo, z očí mi úplně samovolně tekly slzy. Nepokoušela jsem se už v sobě nic zadržovat a chovat se „správně“. Myslím, že tričko člověka, který zastupoval tátu, bylo po téhle seanci plně promočené. Ale to mi bylo jedno.

Opakovaně jsem se fyzicky ponořovala do hlubin svého vztahu k tátovi, do hlubin jeho přijetí, své lásky k němu. A konečně jsem sama sobě dovolila mít ho prostě ráda. Mé vlastní tělo mi v tom pomáhalo.

Leželi jsme tak nějakých dvacet minut. A pak v určité chvíli mi najednou začalo být hrozně lehko a veselo. Leželi jsme a smáli se. Já a můj táta, kterého mi nikdo víc nevezme, protože je v mém srdci. Přijala jsem ho vlastním tělem, pocítila ho a přijala.

Dvacet minut této fyzické metody rozlousklo problém, kterým jsem se trápila osmadvacet let. Moje tělo prožilo všechno to, co se v něm nahromadilo, co mi tolik ztěžovalo život, během dvaceti minut. Nakonec se žádná konstelace ani nekonala.

Jistě, byla tu velká přípravná práce – za ta mnohá léta jsem se alespoň naučila nepopírat, že tohle je můj problém, i když jsem nebyla schopna se ho blíže dotknout. A i po prodělané fyzické proceduře jsem dělala mnohé – modlila jsem se za tátu, zašla jsem na hřbitov, našla své kořeny, seznámila se s nimi, poprvé jsem tátu uviděla na fotografii. Někdy mi vyhrknou i slzy, ale jsou to jiné slzy, už v nich není bolest, je v nich smutek.

Byla bych mohla ztratit dalších dvacet let pokusy vyřešit tuhle záležitost rozumově a k ničemu by to nebylo. Protože duše se musí zhojit prostřednictvím těla.



Je zajímavé, že porod je pro ženu tou nejmohutnější duchovní a emocionální iniciací. Porod je schopen léčit, odhalovat osobnost, otevírat nové obzory. Přitom porod je proces velice fyzický, jako snad v ničem jiném je při něm důležité spojení s vlastním tělem. Náhoda? Určitě ne.

Tělo nám nebylo dáno náhodně, je to vynikající nástroj, indikátor a průvodce. Veškeré potlačené emoce se hromadí v těle, všechny myšlenkové procesy nacházejí svůj tělesný výraz a mravní pokrok můžeme rozpoznat podle jakési zvláštní záře zevnitř, ze svého těla.

Léčit psychiku i rozum je možné a nutné prostřednictvím těla, prožitím nahromaděných citů cestou jakékoli tělesné činnosti, ať už je to tanec, vyklepávání polštářů, rozbíjení nádobí nebo brek až do úplného vyčerpání. Může to být cokoli.

Nezapomínejte na tělo, na fyzickou úroveň svého života. Buďte připraveni ho zapojit do léčby. Protože jakékoli zhojení je tělesné.

Olga Valyaeva