7 lidí, s nimiž se jednou budeme muset rozloučit

Lidé z našeho života odcházejí, tak už to chodí. Ztrácíme přátele, příbuzné a nakonec i sami sebe. Jak se s tím vypořádat a neztratit odvahu a soucit? O tom hovoří spisovatelka Dani Shapiro.

Dani Shapiro uvažuje nad tím, že ztráty jsou v životě nevyhnutelné, otázkou zůstává, nakolik je dokážeme snášet a dát jim nějaký smysl. Navrhuje dokonce jistou typologii ztrát, s nimiž se dříve nebo později bude muset vypořádat každý z nás.

1. přítel, který se ukázal jako nespolehlivý

Téměř každý z nás tohle někdy zažil, někdo i vícekrát. Přítel, se kterým jsme se mohli smát i plakat i společně pracovat, a přece jsme někde v hloubi duše intuitivně cítili, že není tak docela na naší straně. Mohl to být velmi dobrý člověk. Možná nám ani nechtěl způsobit bolest. Nicméně to udělal.

Takhle to bylo i s mojí kamarádkou Helen před patnácti lety. Jednou přes den ke mně zašla se svojí známou, kterou jsem viděla poprvé. A právě tehdy můj maličký syn uspořádal svou první pořádnou hysterickou scénu. Jakkoli to zní divně, radovala jsem se. Můj syn byl totiž v nejranějším dětství velmi těžce nemocný, unikl doslova o vlásek smrti. Neměl dost sil na nějaké hysterické výstupy, které jsou u malých dětí dost běžné. To, že teď k tomu došlo, mi bylo důkazem, že se opravdu uzdravuje, že nabírá sílu. Celý zčervenal, ječel, dupal nožičkami, zkrátka živé, zdravé dítě!

Popadla jsem ho do náruče a přitom jsem zaslechla, jak se ta známá Helen ptá, kolik je mému synkovi let. A v zrcadle jsem viděla, jak Helen šeptá „Dva roky“ a přitom obrací oči v sloup a vrtí hlavou. Byl to hrozný okamžik. Soudila a hodnotila bez sebemenší empatie. Později jsem jí o tom řekla. Všemožně se omlouvala a já jsem její omluvu přijala, avšak věděla jsem, že zpět k předchozímu vztahu už žádná cesta nevede. Bylo to další poučení v řadě mnoha jiných, která mě naučila přemýšlet, koho si mohu bez obav vpustit o života. Myslím, že jsem se poučila.

2. přítel, kterého jsme si neuměli vážit

Se Sárou jsme se potkaly na koleji a hned jsme se skamarádily. Zdálo se mi, že je to přátelství na celý život. Jenomže studium skončilo a naše cesty se rozešly. Odjela jsem do New Yorku a začala se věnovat kariéře. Sára se vrátila domů, mnohem dříve než já se vdala a stala se matkou.

V přátelství však stejně se vyvíjející kariéra ani sousedská blízkost nejsou důležité. Daleko důležitější je duševní blízkost.

Léta plynula a my jako bychom měly stále méně společného. Stále víc jsem se jí vzdalovala, přestala jí oplácet telefony. Nedocházelo mi tenkrát, že žádné úspěchy, žádný vývoj nemůže zrušit vzájemnou blízkost s někým, kdo si pamatuje naše začátky, kdo nám pomáhá uvědomit si, jakou cestou jsme prošli. Ještě jsem tehdy nevěděla, že v přátelství jsou věci mnohem důležitější, než shoda životní cesty. Naše duševní blízkost se Sárou byla důležitější, než formování kariéry nebo fyzická blízkost. Jenže jsem to propásla. Dodneška toho lituji.

3. člověk, kterého si nemůžeme vpustit do života

Zavřete na chvíli oči a představte si ho. Ani nemusíte vyslovit jeho jméno nahlas. Možná jste vdaná. Nebo je on ženatý. Nebo jste oba nějak vázáni. V rámci bláznivých fantazií si někdy malujete, jaký by býval mohl být život s ním. Nicméně ve skutečnosti nejste ochotni zničit kvůli němu svůj současný pohodový život. Když se vaše pohledy náhodně střetnou, oba všechno moc dobře chápete. Někdy si dokonce říkáte: a co by bylo tak hrozného na tom, kdybychom si dovolili něco víc? Odpověď ovšem znáte. Zachováváte odstup. Radím vám: nechte fantazírování. Nebude vám to dlouho trvat. Otevřete oči. A řekněte si, jaké jste měli štěstí.

4. ztráta, kterou jste nečekali

Podle Buddhy je život utrpením. Milovat znamená i ztrácet. Přirozený pořádek věcí je takový, že své rodiče obvykle ztrácíme až v dospělém věku. Ale není to tak vždycky. Byla jsem ještě velmi mladá, když můj otec zahynul při autohavárii. Neměla jsem žádnou možnost se s ním rozloučit. Nemohl vidět, jak z protivné puberťačky vyrůstám v docela rozumnou ženskou. Vím, že měl o mě starost a vždycky si to budu pamatovat. Jeho smrt mě změnila a vlastně mi pomohla zvolit si správnou cestu. Žila jsem tak, aby na mě mohl být pyšný.

Aby člověk žil plným životem, musí opustit tu verzi sebe samého, kterou si vyfantazíroval.

Nečekané ztráty, traumata z nich, v nás zůstávají, stávají se součástí naší bytosti. Náhodný zvuk nebo vůně nás kdykoli mohou přenést zpět do onoho strašného dne. Naše zranitelnost se nikdy neztratí. A je velmi krásná a velmi lidská.

5. ztráta, která je stále blíž

Když mi zemřela maminka, byla jsem už sama matkou. Umírala pomalu, věděli jsme, že to spěje k takovému konci. Nijak to ovšem neusnadnilo tu ztrátu. Je to smrt roztažená v čase, předem ji předvídáme a představujeme si svůj život bez onoho člověka. Zvykáme si s tím žalem žít. Jsme nuceni žít s pocitem bezmoci. Je v tom stejná zranitelnost. Krásná a lidská.

6. psychoterapeut, učitel, guru, kterého už víc nepotřebujeme

Bývají také vztahy, které mají svou „záruční dobu“, nebo by ji alespoň měly mít. Náš vztah s psychoterapeutem nebo učitelem je vlastně konkrétním úkolem. Mají nám pomoci vyrůst, dospět. Když k tomu dojde, vztah by měl skončit. Někdy může úzký vztah s člověkem, který pro nás toho tolik udělal, přerůst v něco víc, například v přátelství. Původní vztah k psychoterapeutovi nebo učiteli je nejprve nerovným, později, bude-li pokračovat, už se bude vyvíjet na principu vzájemné rovnosti.

7. člověk, kterým jsme se chtěli stát

V dětství jsem snila, že se stanu herečkou. Věřila jsem, že budu žít v newyorkském mrakodrapu s manželem a s pěti, možná i šesti dětmi, nebudu muset počítat peníze a možná budu mít i vlastní letadlo. Teď jsem dospělá a dávám přednost životu mimo město. Vdala jsem se, ale dítě mám jen jedno, stejně jako i já jsem byla jediným dítětem svých rodičů. Musíme s manželem hodně pracovat, abychom vyšli. Tenhle život, bohatý, nedokonalý, těžký, život, který mě uspokojuje, jsem si vybudovala sama. Líbí se mi. Abych ho však dokázala vybudovat, musela jsem se rozloučit se svými fantaziemi, nasbíranými na stránkách časopisů o celebritách. Zříci se vymyšlených představ o sobě samé a přijmout se taková, jaká opravdu jsem.

Abychom mohli žít plným životem, musíme se zbavit té verze sebe sama, kterou jsme si vyfantazírovali. Opustit ji, protože víc už ji nepotřebujeme. A nahradit ji jinou – tou skutečnou.