Návod pro ty, kdo se chtějí naučit říkat „ne“

Každý den se musíme rozhodovat, každý den jsme postaveni před nějakou volbu. Často se cizí přání zdají důležitější než ta naše. Svou vlastní duši zapíráme kvůli něčímu rozmaru, prosbě a požadavkům. Dá se však na cestě obětí najít štěstí? Dokážeme se dobře postarat o někoho jiného, jestliže se neumíme postarat sami o sebe?

People Pleasers

Mnozí z nás byli vychováni podle stejného scénáře: Je třeba myslet také na jiné, nastavit druhou tvář, milovat sám sebe je sobecké a hanebné… Scénář však zastaral. Dospěli jsme a náhle zjišťujeme, že to bývá taky jinak. Jenomže ono „taky jinak“ jsme se zatím v životě nenaučili uplatňovat. Anglický termín nazývá takové lidi „people pleasers“. Být „people pleaser“ není nic, na co by měl být člověk hrdý. Přesvědčení, že svým odmítnutím ubližujeme někomu slabému a zranitelnému, patří dávno do starého haraburdí. Navíc zůstává otázkou, kdo je ten „slabý a zranitelný“.

Ač je to podivné, péče o sebe sama není vždycky snadná věc. „Ne“ se nám někomu jinému říká proto tak těžce, že tím říkáme „ano“ sobě samému. Je to první krok na cestě k péči o vlastní „já“, o jeho zdroje, zájmy a možnosti.

Skládačka z „ano“ a „ne“

Pojďme teď tochu prohrábnout zásuvky vlastní paměti. Kde a kdy říkáme „ano“… „ne“… „možná“…

Zvláštní případ – rodina a blízcí

Milovaní lidé jsou zkrátka naši miláčci. Ovšem neustále něco chtějí. Buďte si jisti, že chtít nikdy nepřestanou. Naopak všeobecně to spíš vypadá, že jejich chtění každý den jenom roste. Jednou se větší pozornosti dožaduje vaše matka, podruhé syn nezvládá sloh, pak by si manžel dal pozdní večeři, přines, podej, pomoz…

Je třeba se jasně domluvit a bojovat o každé „ne“.



1. Děti by si přály psa? Musejí se s ním naučit samy zacházet, samy se starat, samy venčit. A bez říkání budou mýt nádobí. Nesmíte couvnout, jinak budete psa venčit ráno i večer, ve sněhu, dešti i vedru. A máte to zapotřebí? Zajisté nikoli.

2. Volá vám bratr sestřenice vaší manželky. Chce s rodinou navštívit vaše město a dva týdny u vás bydlet. Jistě už se těšíte, jak vám budou čtyři lidé dva týdny skákat po hlavě a blokovat záchod, není-liž pravda? Pokud je vám trapné odmítnout, lžete. V podobných situacích se lhát nebojte. Budete zrovna v ty dny malovat a rekonstruovat koupelnu, bude to trvat miliardu let.

Rodina je něco jako kasta. Jestli však budete svými vlastními potřebami a přáními vytírat podlahu, pak dříve nebo později si pořídíte pěknou neurózu. Bude z vás ten divný strejda, co je lepší se mu vyhnout. Nebo neurotická manželka a matka. To si opravdu přejete?

Práce

Jak často v práci děláte něco, co nechcete? Dovolíte, aby na vás tlačili a využívali vás? Nejlíp bude položit tuhle otázku vlastnímu „já“. Proč jste si zvolili roli oběti? Proč se snažíte všem vyhovět a být premiantem jako ve třetí třídě? Co vám to přináší? Váš šéf má nepochybně spoustu dalších podřízených, které si může pozvat na kobereček a vynadat jim. Proč to máte být zrovna vy?

Jestli je to právě tak, zkuste si odpovědi na všechny výše položené otázky napsat na papír. Nacvičte si protiotázky – ať vám šéf řádně vysvětlí motivy a příčiny. A na příští dotaz, zda můžete o víkendu přijít něco mimořádně udělat, odpovězte: ”To si musím rozmyslet.” Má to několikeré plus. Ale především získáte čas. K čemu? Abyste si na papír sepsali všechna pro a proti. A v duchu nacvičili odmítací řeč.

”To si musím rozmyslet“ se hodí do různých situací.

1. Můžeš mi půjčit?

2. To si musím rozmyslet. Vlastně ne, nemůžu, slíbila jsem půjčit bratrovi na malování.

3. Půjčíš mi na měsíc auto? Neodmítneš bráchovi…? – „To si musím rozmyslet“.

Jestliže vás otázka zaskočí, není lepší pomoci než tahle geniálně jednoduchá věta.

Pokud se vám nedaří říci „ne“ a zároveň přesně zdůvodnit odmítnutí, pomozte si žertem:

1. Půjčíš mi? Ty teď máš a já ti to …náctého vrátím.

2. Nemůžu, Tome. Chystám se na plastiku prsou, nosu a zadku.

Existují rovněž zvláštní případy. Drzí manipulátoři. Člověk musí vyzkoušet všechny možné způsoby, jak si s nimi poradit. Můžete plakat do kapesníku, poslat je do háje nebo je zanést na černou listinu. Vždycky je to na vás. V každém případě před takovými lidmi je vždycky lepší zavřít okna i dveře.



Cvičení 1

Vzpomeneme si, kdy naposledy jsme chtěli říci ono lákavé „ne“, a nakonec z nás stejně vypadlo zachmuřené „ano“. Už jste si vzpomněli? Tak si teď představte tu situaci v hlavě nebo před zrcadlem, nebo rovnou v místnosti, ve velkém. Přehrajte si ji. A tentokrát řekněte „ne“. Zkoušejte si to do té doby, než pocítíte vnitřní jistotu, opojení a hrdost sami na sebe!

Cvičení 2

Teď trochu provětrejte paměť a vybavte si, co děláte během dne či týdne pro sebe, a co pro jiné. Vezměte papír, rozdělte ho na dvě části a pište. Čeho byste se rádi zbavili? Které věci vám jen berou čas a otravují vás? Dá se jim nějak vyhnout nebo je něčím nahradit?

Umění říkat „ne“ nevzniká lusknutím prstů. Ale dá se naučit. Stačí to jednou zkusit. Určitě se vám zalíbí vybrat si sami sebe, svůj zájem, své přání, zbavit se stresu a častěji se usmívat. Odmítnutím nikoho neurážíte. Je přeci přirozené, že vaše plány nebo přání se s něčími neshodují. Je úplně normální chtít se starat sám o sebe a naslouchat svému vnitřnímu hlasu. Každá duše má svou vlastní zkušenost a svou vlastní cestu.