Za dávných časů panovalo přesvědčení, že člověk má pět životních nepřátel, kteří ho navštíví jeden po druhém…
První nepřítel člověka – pohana
Pohana je slovo starobylé. Slyšíme v něm dávný odsudek nepokřtěného člověka. To byl pohan. Dnes bychom za pohanou nejspíš hledali něčí snahu říci o nás něco zlého, špatného, nepravdivého, odsoudit nás pro něco. Řečeno jazykem současnosti jde o pomluvy, nepěkné řeči, klepy. Jejich cestou přichází první nepřítel.
A jak se s pohanou popasujeme sami u sebe?
První případ: jak často o někom říkáme něco nepěkného?
Druhý případ: jak často se trápíme pro něčí zlá slova, křivé pohledy nebo výbuch hněvu? Na tuhle otázku se odpovídá snáz, že ano?
Pohana vždycky působí bolest. Když pohaní někdo nás, chápeme to moc dobře. Když se sami dopustíme něčeho takového, ani to jako pohanu nevnímáme…
V obou případech je však pohana naším nepřítelem.
Druhý nepřítel přichází hned po tom prvním. Je to křivda.
Křivda byla v dávných dobách pokládána za tajnou mstu. Dnes nám to může připadat podivné. Někdo nám ukřivdí a my se tím stáváme tajným mstitelem? Vždyť přece málem až k slzám dohnali nás!
Kyž se však nehodláme usmířit, ukřivdění do hloubi duše, není to msta? Každému bylo někdy ukřivděno. Neexistuje snad člověk, kterému by někdo neukřivdil. Jsme lidé, živí lidé a občas nám někdo ublíží. Občas velmi silně. Všichni cítíme pro své křivdy žal.
A když nám tedy někdo ukřivdil a my se nechceme usmířit… Jak přibližně v takových chvílích uvažujeme? «No to snad ne? Já jsem ten, komu se ukřivdilo, takže já se nemám co usmiřovat…». A v duchu si sestavujeme seznam toho, co ten, kdo ukřivdil, musí všechno udělat kvůli usmíření. Dusíme myšlenkami jeho i sebe. To ukřivděný člověk dělává. A nepřemýšlí nad tím, co on sám by měl udělat. Za dávných dob dobře věděli, že podobné ukřivděné myšlenky mohou človka úplně rozložit. Zničit. Mohou zničit celou obec, celý národ. Zamyslete se nad tím.
Proto za dávných časů pokládali křivdu za tajnou mstu a také jí tak říkali.
Skrývaná, nepřestajná, věčně připomínaná, i když na pohled je dotyčný «prostě uřivděný». Jenomže ať se cítíme ukřivděni jak chceme, ať je podklad této křivdy sebevíc reálný, k čemu takovým postojem chceme dojít? Například v rodině, s partnerem, s nímž sdílíme stejné stěny, celý život… Jak dlouho chceme živit křivdu? Otravovat ovzduší? A často v něm rostou i děti…
Třetím nepřítelem člověka je výmluva.
Vymlouváme se, vysvětlujeme, proč se chováme takhle a ne jinak.
Proč se v práci nesnažíme. Proč neumíme šetřit. Proč kráčíme od ničeho k ničemu. Proč s nikým nevycházíme. Proč se hádáme se sousedy. Na všechno máme vysvětlení. Na všechno máme výmluvu.
Stokrát za den se vymlouváme. Stokrát za den zdůvodňujeme, proč s tím vším NIC NEDĚLÁME.
Občas si tohle fádní přežvykování výmluv okořeníme tím, že někoho obviňujeme. To on může za to, že jsme takoví a ne jiní… Je to jen jiná varianta výmluvy.
Čtvrtým nepřítelem člověka je msta.
Tentokrát už aktivní msta, vůle pomstít se uvedená v praxi.
Příběh lidského štěstí je psán bolestí. Proč? Protože Vyšší síly k nám promlouvají takto: «Kdy konečně přestaneš páchat zlé a odporné věci ve svém lidském žití? Kdy konečně přestaneš být kamenem ležícím v prachu cesty a zatoužíš vstát a vzlétnout? Kdy konečně zaslechneš, co ti říká příroda, co ti říká sám život?»
Příběh lidského štěstí je psán bolestí. Čí? Vaší osobní bolestí. Abyste se konečně začali léčit a uzdravovat. Jestliže je bolest v rodině, je třeba uzdravovat rodinu. Jestliže je bolest v přátelství nebo vůbec žádné přátelství není, musí uzdravování začít u přátelství. Je-li bolest v národě, musí se uzdravit on. Učit se, snažit se, léčit se, něco dělat, zkoušet! Nepůjde to snadno, ale nakonec přece.
Pátým nepřítelem člověka je lenost.
Kdo nic nedělá, ten nic nezkazí. Ano, to je pravda. Ale také ničeho nedosáhne. Lenost přichází jako poslední nebo všechny čtyři předchozí nepřátele doprovází. Naučte se je rozpoznávat. A nedejte se přemoci.
Neporazitelná samurajova mysl. Jak si vypěstovat psychickou odolnost.
10 nejhorších životních chyb