Příběh o nepotřebných obětech

obeti

– Dobrý den, prosím vás, tohle je fronta na přinášení obětí?

– Ano, ano – jste za mnou. Já mám 852, vy 853.

– Proboha… Kdy na nás přijde řada?

– Nebojte, tady to jde rychle. Komu nesete oběť?

– Lásce. A vy?

– Já dětem. Děti, to je moje všechno!

– A co jste přinesla jako oběť?

– Svůj osobní život. Jen aby byly zdravé a šťastné! Pro ně dám všechno. Chtěl si mě dokonce vzít jeden slušný člověk, ale nevdala jsem se. Přece jim nepřivedu domů otčíma! I zajímavou práci jsem nechala být, protože bych musela daleko jezdit. Našla jsem si místo vychovatelky v mateřské škole, abych je měla blízko, mohla se jim věnovat, uvařit jim, vyprat. Dětem všechno. Na mě už stejně tolik nezáleží.

– Naprosto vás chápu. Já sama chci obětovat vztah… Víte, mezi námi s manželem už to dávno všechno vyhaslo… Má jinou ženu. A mně se teď taky objevil muž… Kdyby tak manžel odešel první!  Jenže on se k ní stěhovat nechce! Dokonce pláče…že prý je na mě zvyklý. A mě je ho líto. Kdyby aspoň nebrečel!  A tak žijem…

Otevřely se dveře a je slyšet volání: „Číslo 852, pojďte dál!“

– Bože…. Tak já jdu. Jsem tak rozčilená!!! Co když tu oběť nepřijmou?

Číslo 853 celé skleslé čeká na vyzvání. Čas se pomalu táhne, ale nakonec z kanceláře vychází 852.

– Tak co? Co vám řekli? Přijali oběť?

– Ne… Je na to zkušební doba. Poslali mě, ať si to ještě rozmyslím.

– Počkejte… Proč? Proč vám to nevzali rovnou?

– Představte si, oni se mě zeptali: „Rozmyslela jste si to dobře? Je to navždycky!“ A já jim říkám „To nevadí. Až děti odrostou, ocení, co pro ně máma obětovala.“ Oni na to: „Posaďte se a dívejte se na obrazovku“. A tam šel nějaký divný film! O mě. Jako že děti už vyrostly. Dcera se vdala někam do tramtárie, syn volá jednou za měsíc, mluví, jakoby se bál, snacha se mnou mluví na půl úst… Říkám mu: „Proč jsi na mě takový, synáčku, za co?“ A on: „Proboha, mami, nepleť se nám do života! Ty snad nemáš co dělat?“ Ale co mám dělat, když jsem se vždycky starala jen o děti, mimo ně jsem se o nic nestarala??? Tak snad – děti neocenily moji oběť? To jsem se snažila zbytečně?


Ze dveří kanceláře je slyšet: „Další! Číslo 853!“

– Ježíš, teď jdu já… vy jste mě úplně vykolejila… Co to má být? No, teď už je to jedno!

– Pojďte dál, posaďte se. Co jste přinesla jako oběť?

– Vztah…

– Aha. No, tak nám ho předveďte.

– Tady… Podívejte, není nijak veliký, ale moc sympatický. Úplně čerstvý, neomšelý, seznámili jsme se teprve před půlrokem.

– A kvůli čemu ho chcete obětovat?

– Kvůli zachování rodiny…

-Čí? Vaší? Je to kvalitní rodina?

– No to určitě! Muž má milenku, už dávno, věčně za ní běhá, pořád jenom lže, už ani nemám sílu to poslouchat.

– A vy sama?

– Co já? Taky se našel mužský, máme vztah…

– Tak to tenhle nový vztah dáváte jako oběť?

– Ano. Aby se zachovala rodina.

– Jaká? Teď nám tu sama říkáte, že manžel má jinou. A vy máte jiného muže. Tak jaká rodina?

.- No a co? Podle občanky jsme pořád ještě manželé! Takže jsme rodina.

–  Takže vy jste takhle spokojená.

–To ne! Rozhodně ne! Jak bych mohla být spokojená? Vždyť pořád jen pláču a nervuju se!

– Ale vyměnit tenhle stav za nový vztah nechcete ani za nic, nebo ano?

– Víte, není to zas tak hluboký vztah, prostě společně trávíme čas… Nebylo by mi to zas až tak moc líto!

– No, jestli to není líto vám, nám tím méně. Tak nám dejte tu vaši oběť.

– Ale mě říkali, že tady promítáte nějaké filmy. O budoucnosti! Proč mi to nepustíte?

– Pouštíme tu různé filmy. Někomu z budoucnosti, někomu z minulosti… Vám ukážeme film ze současnosti. Tak to zapínáme, dívejte se.

– No ne! Tohle mám jako být já!? Proboha, copak já takhle vypadám??? To je lež! Já na sebe přeci dbám!

– Tímto způsobem se zvnějšku  projektuje vaše duše.

– Cože??? Ta svěšená ramena, sevřené rty, oči bez jiskry, splihlé vlasy…

– Lidé tak vždycky vypadají, když jejich duše pláče…

– A co je to za kluka? Ten mrňous… Koukněte, jak se ke mně tiskne!

– Vy jste ho nepoznala, co? To je váš manžel. V duševní projekci.

– Manžel? Co je to za hloupost, můj muž je dospělý člověk!

– Ovšem v duši je to dítě. A tiskne se k vám jako k mamince.

– Nojo, máte pravdu, ve skutečnosti takový je! Pořád se na mě lepí, pořád se za mnou táhne.

– Takže ne vy k němu, on k vám?

– Já jsem si už jako dítě vzala za své: žena musí být ta moudřejší, silnější, rozhodnější. Musí řídit rodinu a vést manžela!

– A tak to taky u vás je. Silná, moudrá, rozhodná maminka vede svého chlapečka-manžela. Vynadá mu, polituje ho, utěší i odpustí. Co jste čekala?

– Tak to je tedy moc zajímavé! Já přece nejsem žádná jeho matka, jsem jeho manželka! A v tom filmu… Vypadal tam tak provinile. A stejně zas poletí za tou svou běhnou. Jenže já ho stejně miluju.

– Samozřejmě, tak to přece i bývá: chlapeček si pohraje na písku a vrátí se domů. Ke své mamince. Popláče si do zástěry, požaluje si… No dobrá, konec filmu. Pojďme už to celé uzavřít. Dáváte lásku jako oběť? Nerozmyslela jste si to?

– A budoucnost? Proč jste mi neukázali budoucnost?

– Ale vy nemáte budoucnost. Při takové přítomnosti… váš přerostlý „chlapeček“ stejně uteče. Když ne k jiné ženě, tak do nemoci. Anebo vůbec – do nikam. Prostě najde způsob, jak se vyhrabat „zpod máminy sukně“. Sám by už rád vyrostl…

– Ale tak co mám dělat??? Proč se vlastně mám dávat v oběť???

.-To musíte vědět sama. Třeba se vám strašně líbí být maminkou. Více než být manželkou.

– Ne. Mě se líbí být milovanou ženou!

– Maminky také bývají milovanými ženami, dokonce dost často. Tak co? Jste připravena odevzdat oběť? Kvůli zachování toho, co máte, aby váš muž i nadále zůstal chlapečkem?

– Ne… nejsem připravená. Musím si to ještě promyslet.

–Jistě, ovšem. Poskytujeme čas na rozmyšlenou.

– A rady taky dáváte?

– Ochotně a s potěšením.

— Tak mi řekněte, co mám udělat, aby manžel… no, aby vyrostl, nebo co…?

– Nejspíš přestat být maminkou. Vraťte se sama k sobě a začněte být Ženou. Kouzelnou, vzrušující, záhadnou, vytouženou. Takovou, jakým se nosí květiny a zpívají serenády a ne že se pláče na jejich mateřském měkkém poprsí.

– A vy myslíte, že to pomůže?

– Obvykle to pomáhá. Ovšem pokud se opravdu rozhodnete být Ženou. No, a kdyby něco, přijďte. Vztah máte prostě kouzelný, s potěšením bychom ho od vás přijali. Víte, kolik lidí na světě o takových vztazích sní? Takže pokud byste se vážně rozhodla ho obětovat ve prospěch potřebných, jen račte!

– Ještě si to rozmyslím…

Číslo 853 vychází z kanceláře a křečovitě k sobě tiskne vztah.

Polomrtvé trémou vchází do kanceláře číslo 854:  Chci obětovat své zájmy, aby se už maminka nezlobila.

Dveře se zavírají… Po chodbě procházejí lidé, tisknou k sobě přání, schopnosti, kariéry, talenty, možnosti, vše, co jsou se sebezapřením schopni obětovat.

Irina Seminá

=========
Rozhovor s Životaběhem
5 věcí, jichž nejčastěji litují umírající
Neskutečně silný příběh jednoho taxikáře

Více pro dobrou náladu: