Krásná Helena a jeden dětský sen

krasna-helena

Cherchez la femme – Za vším hledej ženu

To říkají Francouzi. Vydávali se dlouhodobě vcelku úspěšně za znalce žen a tohle je jejich závěr. Feministky tleskají: samozřejmě, chlapi svedou na ženské úplně všechno! Ptáme se: jak je to doopravdy? Skutečně toho ženy tolik způsobily? Nebyla spíš hybnou silou mužská poblázněnost nějakou ženou? Nestála koneckonců za řadou malérů v dějinách láska? Podívejme se na jeden takový pradávný příběh. Začal i skončil před tisíciletími. A přece se jeho úplný závěr odehrál v moderní době.

O krásné Heleně a o tom, co její krása způsobila – tak by se správně měl jmenovat příběh vytvořený kdysi dávno v Řecku. Jenže autor – jistý Homér – sice stvořil dílo delší než všechny díly Star Treku dohromady, ale název chtěl mít kratší a říkal tomu Illias.

Kdo byla krásná Helena

Heleniným otcem byl sám nejvyšší olympský bůh Zeus, který svedl manželku jednoho spartského krále. Aby si nekazil božskou reputaci, vzal při tom na sebe podobu labutě.

Spartský tatíček Helenu vychovával jako vlastní dceru. Co mu taky zbývalo, bůh je jednou bůh, ať už na sebe bere podobu jakékoli drůbeže. Z Heleny vyrostla nejkrásnější žena celého Řecka. O její ruku stálo mnoho mužů. Byli by se pro ni i pozabíjeli, nebýt rady chytrého Odyssea: ať Helena zvolí sama a ti, co ostrouhají, ať se zavážou volbu respektovat a navíc vyvolenému VŽDYCKY POMÁHAT. Jak uvidíme, Odysseus byl předvídavý muž.

Paridův soud

Svého manžela si tedy Helena vybrala sama, stal se jím další spartský král Meneláos – ve Spartě se to králi jen hemžilo. Mezitím však na jiném místě slíbila bohyně Afrodité trójskému princi Paridovi, že dostane za manželku nejkrásnější mezi ženami. Chtěla za to jen výhru v Miss Bohyně: zlaté jablko s nápisem „té nejkrásnější“. Z její strany šlo o čistou korupci, ovšem nebyla v tom sama: Héra, Diova (to byl ten, co se vydával za labuť) manželka, nabízela za jablko rovnou celou Asii a vojensky naladěná Athéna válečná vítězství a slávu. Zkrátka každá z těch bohyň chtěla, aby Paris vyhlásil za nejkrásnější ji.

Paris, jen tak mezi námi, rozumu moc nepobral. Vychován byl nejdřív v lese vlídnou, ale nevzdělanou medvědicí a později vyrůstal v salaši prostého ovčáka. Že je princem neměl ani tušení. Byly v tom zase božské intriky – v Řecku to jinak nechodilo. Špatná věštba při narození a hup – už vás POHODILI V LESE. Nakonec ovšem Paridova sestra svého bratra zázrakem poznala. Přišel tedy do paláce a stal se princem. Pak došlo k té události s Miss a jablkem. Tomu se dnes učeně říká Paridův soud.

Protože Paris rozumu moc nepobral, nerozuměl politice, nevěděl, kde je Asie, a na válečnou slávu byl poněkud bázlivý, vybral si ze tří korupčních nabídek tu nejkrásnější mezi ženami. Afrodité se stala Miss Bohyně, ale nezapomněla plnit sliby. Hned zařídila, že se postavila loď a jelo se do Sparty.

Když Paris potkal Helenu

Meneláos, natvrdlý, jako kdekterý výhledový paroháč, přijal návštěvu laskavě a pohostinně. Jinak taky všechno fungovalo: Paris uviděl Helenu a ÚPLNĚ SE ZBLÁZNIL. Ohledně Heleny je verzí více: některé tvrdí, že i jí se Paris zamlouval – možná se jen trochu nudila, nějakou dobu byla vdaná, byla tu už malá dceruška, chůva se pořád někde potloukala… Fanoušci Heleniny ctnosti tvrdí, že Paris Helenu UNESL. Meneláos totiž nevěděl nic lepšího, než hned druhý den po Paridově příjezdu ODJET ZA POVINNOSTMI! Jaké to byly povinnosti, netušíme, snad už vznikla nová spartská tradice hlídat, aby se nepřemnožily labutě, na každý pád doma nebyl. Takže Helenin fanklub tvrdí, že Paris popadl Helenu a navíc Meneláovu pokladnici a zmizel.

Odysseova rada v praxi

Meneláos se samozřejmě těžce namíchl a rozjel se do Mykén, kde měl bratra Agamemnóna. To byl náramný bojovník, mocný a bohatý král. Bratrova ostuda byla jeho ostuda. Okamžitě poslal do Tróji výzvu, ať koukají ukradené vrátit. Paris byl svolný s vrácením pokladny (nevíme, zda byla ještě plná), Helenu si však hodlal ponechat. Tehdy Agamemnon rozeslal zprávu předním řeckým bojovníkům, ať si nabrousí meče a vyleští štíty, jede se na Tróju.

Trojskou válku vyhrál kůň

Sešli se tedy a bylo jich HODNĚ. Lodí bylo přes jedenáct stovek. Přijely k Tróji, bojovníci z nich vyskákali a uviděli, že Trója má hromské hradby. Nedaly se dobýt! Tak se s Trójany devět let všelijak honili po trójské pláni, aby toho bylo v Homérovi víc, až je to nakonec docela otrávilo. Tehdy opět zasáhl Odysseus. VYMYSLEL KONĚ, od té doby nazývaného trojský. Je to dutina obklopená dřevem. Zvenčí to vypadá jako kůň, uvnitř je schovka pro pár nejlepších bojovníků. Ti si tam zalezli a odstatní napochodovali do lodí a odpluli.

Trójani už měli té nekonečné války po krk. Zásobování nevázlo, ale nemohli si ani jít zaplavat, společenský život byl na draka a vůbec. Takže když Řekové zvedli kotvy, Trójani vyběhli radostně z hradeb a rozjeli párty. A jak se tak rozjeli, nenapadlo je nic lepšího, než vtáhnout dřevěného koně do města. Ještě kvůli němu zbourali část hradeb, no blázni!

Samozřejmě, že řecké lodi neodpluly ÚPLNĚ, schovaly se za blízké skály. A když se všichni Trójani zpili do němoty samou radostí nad tím, že zas můžou na pláž a potom opilecky usnuli, vykradla se zrádná skupinka z kobyly, otevřela brány a dala znamení kolegům, kteří se po setmění vrátili ke břehu. Nastal MASAKR. Z Tróji zbyla hromada sutin a popela, protože nakonec to Řekové ještě všechno zapálili.

Jak nosit parohy s noblesou

No a Helena? Tak si představte, že Meneláos ani na chvilku NEPOCHYBOVAL, že ji Paris unesl násilím. Takže něžné setkání, pusinky a dojetí. Jelo se domů. Tady stejně koneckonců ani nebylo kam jít … 

A jeden dětský sen…

Jeden sedmiletý chlapec na severu Německa, v Meklenbursku, dostal k Vánocům knihu. Byly to Ilustrované dějiny světa. Nejvíce ze všech ho zaujalo vyobrazení zkázy Tróji. Otec, chudý vesnický pastor, už mu podle úryvků ze slavné Homérovy Illiady vyprávěl o dávných řeckých hrdinech, o Achillovi a Hektórovi, o krásné Heleně a Paridovi. Teď viděl na obrázku dobytí Tróji, marný úprk jejích obyvatel, mohutné zdi opevnění a paláce v plamenech.

„Takhle Trója opravdu vypadala?“, ptal se otce.

„Ano.“

„A teď je zbouraná?“

„Bohužel.“

„A kde to bylo?“

„To nikdo neví,“ pokrčil otec rameny.

„Ale když se o ní píše, tak někde musela být!“

„To ano, ale nikdo neví, kde.“

„Já Tróju najdu!“ prohlásil chlapec rozhodně.

 Cesta vzhůru

schliemannChlapec se jmenoval Heinrich Schliemann. Jeho kategorické prohlášení o Vánocích roku 1829 vyvolalo otcův smích. Dětský sen však Schliemanna neopustil. Podřídil mu celý svůj život. Pocházel z bídných poměrů a věděl, že nejprve musí vydělat peníze. Mnoho peněz. Rozhodl se věnovat obchodu a cestou velké dřiny, neuvěřitelné houževnatosti a samostatného studia se krok za krokem přibližoval splnění snu. Měl velké nadání pro jazyky a chtěl je využít při svém postupu vzhůru. A tak je svou vlastní metodou začal sám studovat. Během dvou let se naučil anglicky, francouzsky, holandsky, španělsky, portugalsky a italsky. Následovala ruština, v západní Evropě té doby řeč téměř exotická. Jako všechny předchozí, zvládl i tento jazyk během šesti týdnů.

Zlatá horečka a dopis Platónovi

Pro jednu obchodní firmu v Amsterodamu začal pracovat jako kancelářský pomocník. Ve čtyřiadvaceti odešel jako obchodní zástupce této firmy do Petrohradu. O rok později si tu založil vlastní obchodní podnik. Podnikání rozšířil i do Ameriky.V době zlaté horečky založil v Kalifornii banku pro obchodování se zlatem. Pracoval usilovně na zvětšování svého bohatství a zároveň stále studoval. Naučil se švédsky a polsky. Následovala moderní řečtina – zvládl ji opět za šest týdnů. Pak se pustil do řečtiny klasické, do homérského hexametru. Sám o tom řekl: „Rozhodl jsem se studovat Platóna tak důkladně, že kdyby za šest neděl dostal můj dopis, musel by mu rozumět!“

Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem: Pětadvacet Schliemannů

Hodně cestoval. Projel celou Evropu a kromě Ameriky navštívil Egypt, Sýrii, Palestinu. Během cesty zvládl latinu a arabštinu. Celkem ovládal 25 jazyků. Četbu Schliemannových cestovních deníků by těžko zvládla jedna osoba – psal vždy v jazyce země, kterou právě projížděl.

Štěstí přeje připraveným

V každé své činnosti měl i neuvěřitelné štěstí. Když v obchodním přístavu došlo k obrovskému požáru, který zničil všechny uskladněné komodity, ukázalo se, že Schliemannovo zboží bylo uskladněno jinde – už se do klasických skladových prostor nevešlo a nacpali je do jakési dřevěné boudy mimo… Takových příhod provázelo jeho obchodování hodně. Neplatí však, že štěstí přeje připraveným?

Peníze na studium

Zdálo by se, že jsme na vrcholu neuvěřitelného životního příběhu tohoto muže. Je to však jen jeden vrchol pohádky o chlapci, který se z bídy vypracoval mezi přední evropské a světové podnikatele, mezi pohádkové boháče. Nesmíme zapomenout, proč to všechno dělal. Je neuvěřitelné, že dokázal všechno, co vybudoval, pro svůj sen opustit. Bylo mu šestačtyřicet, když se rozhodl, že nahromadil bohatství dostatečně obrovské, aby mohl financovat svou touhu: nalezení Tróji. Pro současníky bylo jeho rozhodnutí těžko pochopitelné. Schliemann ale prohlásil: „Vzdal jsem se obchodování, abych se věnoval výlučně studiím, která pro mě mají největší kouzlo.“

Nadšenec a sen

V roce 1868 se Schliemann rozjel do Řecka. Neměl žádné archeologické vzdělání. Všechno, co znal, nastudoval sám. O nějaké vědecké fundovanosti se u něj nedalo mluvit. Ostatně – co v té době učenci věděli o Tróji? Známé byly pouze mýty, pověsti, legendy… a Homérovo dílo. To bylo pokládáno za nevěrohodné, řada vzdělanců pochybovala o existenci Homéra samého. Řecko Homérova líčení muselo být zemí bohatou, zemí vysoké kulturní úrovně. A co viděli Schliemannovi současníci v Řecku své doby? Chudý, prostý národ. Nádheru, lesk a bohatství Homérových příběhů by tu opravdu těžko hledali.

To nemohlo Schliemanna zastavit. A stejně jako štěstí doprovázelo úsilí, dřinu a houževnatost v jeho obchodní činnosti, neopustilo ho ani tady. Jediným kompasem bylo jeho nadšení. Při hledání místa, kde mohla stát dávná Trója, vycházel – zcela proti obecnému názoru tehdejších učenců – výhradně z Homéra. Podle jeho popisu krajiny a rekonstrukce dějů, které se v ní podle něj odehrávaly, určil zcela jiné místo, než ve které věřili současníci.

Pustil se do práce s veškerou svou energií a s plným využitím svého finančního zázemí. Překážky ho nemohly odradit – a že jich v nehostinné bažinaté krajině nebylo málo: komáři, zimnice, nedostatek pitné vody. K tomu nekázeň dělníků, líní a neschopní úředníci a zejména: výsměch veškerého vědeckého světa té doby. V nejlepším případě byl prohlašován za blázna.

Jako v Hollywoodu

Je třeba dodávat, že Schliemann Tróju objevil? Mohl vůbec jeho dětský sen při všem tom úsilí zůstat nesplněný? Zní to vlastně jako scénář nějakého filmového kýče. U Schliemanna však nebyl skutečný jenom jeho úspěch, jenom splněný sen, ale také – a to především – jeho odhodlání, jeho neslýchaná pracovitost. Obětoval svému snu celý život a nelitoval žádné námahy, žádné oběti, žádných výdajů. Nedal se zastrašit nepřátelstvím ani posměchem. Byl to tvrdě zasloužený úspěch.

Na vrcholu

Schliemann na místě vybraném podle Homéra odkryl postupně devět kulturních vrstev, jednu nad druhou. Tu „svou“ Tróju našel ve druhé a třetí vrstvě zespodu: jevily známky válečného konfliktu i obrovského požáru… V poslední den vykopávek objevil i „poklad krále Priama“ – nesmírně vzácnou sbírku cenností.

Není důležité, že tu „pravou“ Tróju určili později vědci za použití moderních technik v jiné vrstvě. Ani to, že poklad, který nalezl, nebyl pokladem „jeho“ trójského krále Priama, ale vládce ještě staršího. Přínos Heinricha Schliemanna antické archeologii je nesmírný. Tím spíše, že zdaleka nekončí objevením Tróji, ta byla jen začátkem…

Jděte za svým snem

Nepochybujte nikdy o síle snu. Pokud je opřen o pevnou vůli, naplní se, i kdyby se to zprvu zdálo nemožné. Nevzdávejte se svého snu, neztrácejte nikdy ze zřetele cíl, který jste si zvolili. Neztrácejte ani odhodlání, s nímž jste se za ním rozběhli – nebo chtěli rozběhnout. Neopouštějte svůj sen jen proto, že ho s vámi nikdo nesdílí. Že žádný velký sen nemáte? Vzpomeňte si na své dětství. Co jste si tehdy přáli? Není na čase se za svými sny, novými i těmi dávnými, konečně vydat? Nikdo jiný to za vás přece neudělá… Kéž vám štěstí přeje tak, jako Heinrichu Schliemannovi, muži, který se svého dětského snu nikdy nevzdal.

© Dakr

=========
Jak okolnosti mění lidi – příběh k zamyšlení
Byznys, který devět žen tajilo 30 let
Příběh o nepotřebných obětech

Více pro dobrou náladu: