Myslím, že dnes už vím, co to je transcendentní zkušenost. Je to právě ta jedinečnost, jejíž přesné určení se pokouším najít. I když – možná, že žádné přesnější určení není potřeba, že stačí ten duchovní prožitek..?
Jsem na venkově, na prázdninách u babičky… Je léto… Někdy po poledni… Kolem nekonečná pole. Všude záplava slunečního světla. Je mi jedenáct. Vracím se z návsi, kde jsem plnila nějaký babiččin úkol. Mám bezva náladu, poskakuju si. A směju se tomu, jak se mému stínu od toho poskakování natřásají culíky. Můj stín se mi líbí, je takový dlouhý a štíhlý. Kroutím hlavou ze strany na stranu, mávám rukama a skáču sem tam, zdá se mi hrozně zábavné, jak to můj stín dělá se mnou. Naplno si uvědomuju sama sebe. Něco uvnitř mě to všechno silně vnímá. Velký svět – a v něm já. Vím, že jsem, nepociťuju žádnou odloučenost od světa. Jsem sama, ale vůbec se nebojím. Je mi lehko a veselo.
Střih…
Podzim… Prší… Nevím proč, jdeme s babičkou do sousední vesnice. Jdeme mlčky. Mám teplou bundu s kapucí. Déšť mi kape na tváře a na ruce, ale uvnitř je mi teplo. Nebe je celé šedivě zatažené. Jenom mokrá tráva a listí jsou barevné. Za námi běží pes, babička ho pustila z vodítka. Vzala jsem si hůl, ani nevím proč. Asi jsem čekala, že někde bude bláta až po kolena a budu muset proťápnout cestu. Šťouchám hůlkou do bláta a schválně táhnu nohy po zemi, aby se mi na boty nabíralo spadané listí. Rozhrnuju ho a přemýšlím nad něčím důležitým. Možná ale, že ne, že jsem nad ničím nedumala, jenom jsem naplno cítila ten sychravý den, jak jsem tak šla za babičkou. Dobře si pamatuju pocit toho dne. Byla to samota. Naprostá samota. Ne nějaká drtivá a tíživá, jak ji někdy popisujou dospělí. Ale naplno prožívaný pocit oddělenosti, samostatné osobnosti. Cítila jsem pohodu a klid. Žádný strach, jen hluboký prožitek sebe sama. Tadyhle je svět, celý zamračený, a tady jsem já. Ne já jakožto tělo. Ale já jako něco, co se na svět dívá skrz tyhle oči. Abych věděla, jak vlastně vypadám, musela bych v tu chvíli nejspíš mrknout do zrcadla.
Střih…
Je mi pětatřicet. Jedu v autě nočním městem. Po okně stékají veliké kapky deště. Dívám se na lampy podél silnice a poslouchám džez. Jsem sama se sebou. Vím přesně, co se mi líbí a co ne, mám své zásady a přesvědčení, jisté šablony chování a motivaci k nejrůznějším činům. Avšak ten pocit sebe sama se nezměnil. Nedospěl. Nezarostl zkušenostmi nebo cynismem. Cítím vnitřně sebe sama stejně, jako tenkrát. Nic se nezměnilo. Vnitřně nejsem starší. Už tenkrát jsem všechno věděla. Jenom jsem neměla formální znalosti a návyky, prostě jsem jen znala svět.
A dnes to cítím stejně. Pocit, že se na svět dívám jako z okna, že na něj vyhlížím ze svých očí, mě navštěvuje dost často. Abych se ujistila, kolik mi je, musím se podívat do zrcadla. Nejzajímavější je, že odraz v něm se mění. Když se cítím jako holčička, je v něm holčička. Když se cítím jako moudrá babča, nebo jako dáma, jsou tam. Věk mají osoby. Duše žádný nemá.
P.S. Pocity se slovy těžko sdělují. Tenhle text mi dal docela práci. Třeba vám pomůže najít ve vlastní paměti podobné chvíle a uvědomit si, kdo vlastně jste.
Lili Achremčik
7 dní sebelásky - Online Kurz Zdarma >>>Zevnějšek nezávisí na oblečení a špercích, ani na účesu a líčení. Závisí na tom, jakou píseň zpívá duše.
Test: Jakého typu je vaše duše?
