Vychovávat dítě neznamená vysvětlovat mu, jak se má žít.

vychovavat-dite

Přednášky o výchově dětí a rady psychologů ohledně rodinných vztahů jsou efektivní a mají smysl pouze v tom případě, že rodiče sami jsou v psychologickém slova smyslu vyrovnaní nebo alespoň stabilní.

Pokud jste nešťastní, nedokážete s dítětem navázat takové vztahy, aby bylo šťastné. Jste-li šťastní rodiče, nemusíte se o to nijak zvlášť snažit.

Mnozí lidé se domnívají, že s nimi jako s rodiči je všechno v pořádku; problémy mají jen děti. Velice se diví, když v jedné rodině vyrůstají dvě zcela jiné děti. Jedno sebejisté, úspěšné a průbojné, premiant třídy. A druhé je zakomplexovaný smolař, věčně fňukající nebo agresivní. Přitom to vypovídá o jediném: děti se v rodině cítily každé úplně jinak a jednomu z nich se nedostávalo dostatečné pozornosti. Jedno bylo citlivější a bylo by potřebovalo více lásky, jenomže rodiče si toho nevšimli.

Dbát na to, aby dítě bylo oblečené, obuté a nakrmené, to je péče, ne však výchova. Bohužel se stále ještě mnoho rodičů domnívá, že to stačí.

Jak s dítětem nakládáte v jeho dětství, tak bude ono zacházet s vámi, až budete staří.

Když se dítě narodí, pokládáte to za zázrak. Jste šťastni, že jste se stali rodiči, děláte všechno, aby mu bylo dobře, radujete se ze styku s ním a jste nadšeni každou maličkostí. Pak je mu šest let a vyvstane mezi vámi škola… Nic hrozného se neděje. Dítě bude chodit do školy, podle možností zvětšovat své znalosti, rozšiřovat okruh známých lidí, dospívat. Proč by vás měl tento zcela přirozený proces odcizit? Škola je míň než život a je třeba ji oddělit od rámce vašeho vztahu s dítětem.


Škola má nejen naučit matematice a literatuře. Má naučit životu. Ve škole by měl člověk získat nejenom teoretické znalosti, ale také praktické návyky: umění komunikace, navazování vztahů, odpovědnosti za sebe, za svá slova a skutky, schopnosti řešit problémy, domluvit se, nakládat se svým časem… Právě tyto návyky v dospělém životě podporují sebedůvěru a jistotu.

Neúměrné obavy dítěte ze špatných známek jsou zrcadlem reakce dospělých. Pokud rodiče reagují na pětku, nezdary ve sportu nebo jiné propadáky klidně, jestliže neztrácejí úsměv a říkají: „Nic si z toho nedělej“, zůstává dítě klidné, stabilní a nepochybně výsledky v učení srovná. Najde si takovou oblast, v níž bude úspěšné.

Pokud na prvním stupni dítě nezvládá látku a musíte s ním dlouho vysedávat nad úkoly, pak problém netkví v dítěti, ale ve škole. Složitější neznamená rozhodně lepší. Dítě nemá být přetěžováno a nemá být nuceno dohánět látku vyžadovanou pedagogy, spoléhajícími na ustavičnou pomoc rodičů, doučujících, internetu atd. V první třídě by domácí příprava měla trvat od 15 do maximálně 45 minut.

Trestat děti je někdy zapotřebí. Je však třeba důsledně oddělovat dítě od jeho jednání, od toho, co provedlo. I přes špatné chování ho stále milujete, to musí vědět. Například se dohodnete, že se dítě před vaším příchodem z práce nají, umyje po sobě nádobí a udělá si úkoly. Přicházíte domů a vidíte: jídlo netknuté, nepořádek, učebnice ještě v batohu pohozeném v předsíni. A dítě sedí zahloubané do tabletu. Nejdůležitější v tu chvíli je neproměnit se ve fůrii a nezačít křičet, že z něj vyroste lempl a budižkničemu. Bez jakékoli útočnosti jděte k dítěti, obejměte je a řekněte: „Mám tě moc ráda, ale tablet teď nějakou dobu mít nebudeš“. Můžete mu povolit mobil, na kterém není internet. Avšak řvát, nadávat, urážet se a přestat s dítětem mluvit je naprosto k ničemu. Nikdy na děti nekřičte a vždycky, v každém jejich věku, respektujte jejich důstojnost.

Kapesné by dítě mělo dostávat zhruba od šesti let. Nevelké, avšak pravidelně vyplácené částky, s nimiž smí nakládat podle svého. Je velmi důležité, aby se peníze nestaly nástrojem manipulace. Nevyzvídáme, za co dítě peníze utratilo a výplatu částek nespojujeme s jeho úspěchy ve škole nebo chováním.

Nemůžeme za děti prožívat jejich život, rozhodovat, co dělat mají a co ne, řešit jejich problémy, vystavovat je tlaku svých ambicí, očekávání a poučování. Zestárneme a jednoho dne odejdeme. Jak by pak vypadal jejich samostatný život?

Po celém světě studují na universitách jenom ti nejchytřejší a nejbohatší. Ostatní jdou pracovat, hledat sami sebe nebo si vydělávat na vysokoškolská studia. Nad tím je třeba se včas zamyslet. Dítě v nás musí cítit oporu.

Je-li dítě ustavičně opečováváno, neví, co to znamená nést odpovědnost za vlastní činy, zůstává infantilní a svádí je jakákoli možnost porušení zákazu. Dítě si má být jisto, že ho rodina miluje, že si ho váží, počítá s ním a DŮVĚŘUJE mu. Pokud tomu tak bude, nepřidá se ke „špatné partě“ a vyhne se mnoha pokušením, jimž nedokážou odolat jeho vrstevníci z rodin, kde tomu tak není a situace není dobrá.

Nepořádek v pokoji dospívajícího dítěte odpovídá jeho vnitřnímu stavu. Chaos v jeho duševním světě tak nachází svůj vnější výraz. Buďme rádi, když se alespoň myje, chtělo by se říci… 🙂 Obrňme se trpělivostí. Vyžadovat úklid a pořádek bychom měli pouze tehdy, když se věci dítěte povalují mimo jeho pokoj.

     
Vychovávat neznamená vysvětlovat, jak se má žít. To nefunguje. Děti se rozvíjejí pouze analogicky. Co se smí a co ne, jak je třeba a jak naopak se nesmí chovat, to děti nepochopí z rodičovských slov, ale výhradně a pouze na základě jednání rodičů. Jestliže otec přednáší synovi o škodlivosti alkoholu a sám se doma objevuje nestřízlivý, jsou tu velké šance, že ze syna vyroste alkoholik. To je jistě krajní příklad, ale věřte, že děti zachytí i daleko jemnější a méně nápadné příklady a nepřejímají je o nic méně přesně. Stále platí slova klasiků: Učit lze slovy, vychovávat pouze příkladem.

Hovořit o životě můžeme s dětmi obecně, určitě ne ve smyslu jak se MÁ či NEMÁ žít. Dokáže-li rodič s dítětem mluvit pouze o problémech, má problém.

Jestliže se dítě pokouší dospělými manipulovat, jde o neurózu. Je třeba najít její příčinu. Zdravý člověk nikým nemanipuluje, řeší své problémy přímo.

Když s dítětem mluvíte, nekritizujte a neponižujte je. Nemluvte o něm, ale o sobě. Neříkejte „Jsi špatný“, ale „Myslím, že tos neudělal dobře…“. Používejte formulace jako „Líbí se mi, když děláš to a to…“, „Byl bych rád, kdybys…“. Méně kritiky, více věcnosti a pozitivity.

Dítě musí cítit, že jeho rodiče jsou laskaví a také silní lidé. Dokážou je ochránit, mohou mu něco odepřít, ale vždycky jednají v jeho zájmu a zejména – a to je nejdůležitější – velice ho milují.

M.Labkovský

=========
Devět pravidel pro maminky malých kluků
Než se rozzlobíte na dítě

Více pro dobrou náladu: