Zrcadlový efekt: svět zobrazuje pouze to, co si sami myslíme

Když se všemu, co je nám nepříjemné, vyhýbáme, kupříkladu lidem probouzejícím v nás negativní pocity, zbavujeme sami sebe možnosti změnit svůj život. Zbavujeme se možnosti vnitřního růstu.

To, co člověku vadí na ostatních, je v něm samém.

To, co člověk nechce slyšet od jiných, je právě to, co je pro něj nejdůležitější v dané životní etapě slyšet.

Někdo jiný se nám může stát zrcadlem a může nám pomoci objevit to, co v sobě sami nevidíme a co sami o sobě nevíme.

Jestliže člověk dokáže sám v sobě napravit to, co mu vadí u jiných, osud už nebude mít důvod taková zrcadla mu posílat. Když se všemu, co je nám nepříjemné, vyhýbáme, kupříkladu lidem probouzejícím v nás negativní pocity, zbavujeme sami sebe možnosti změnit svůj život. Zbavujeme se možnosti vnitřního růstu.

Svým vnímáním světa si člověk sám vytváří svoji vlastní individuální podobu světa, „oddělenou“ realitu. Celkově tato podoba, tento obraz individuální reality závisí na tom, jak je člověk vůči všemu kolem sebe naladěn, o čem je přesvědčen, čemu věří nebo nevěří. Paradox spočívá v tom, že jeho naladění je zároveň podmíněno tím, co se kolem něho v jeho individuální realitě děje. Co tímto způsobem vzniká? Takzvaná „uzavřená smyčka zpětné vazby“. Realita je vytvářena jako odraz způsobu lidského myšlení a tento způsob sám je v mnohém dán právě odrazem.

Jestliže realitu, která nás obklopuje, označíme za svoje zrcadlo, bude zřejmé, jak toto naše „zrcadlo“ odráží právě nás, jak tedy náš „vnější“ svět odráží náš svět „vnitřní“ – svět vnitřních představ, přesvědčení, obav, radostí i smutků.

Představme si člověka stojícího před zrcadlem. Všechnu svou pozornost upírá na zrcadlo, nepokouší se však nahlédnout do vlastního nitra. Pozoruje svůj vnější svět a vyhýbá se tomu vnitřnímu. Tady ve zpětné vazbě nehraje hlavní roli obraz, ale jeho odraz. Je to situace, kdy se člověk ocitá v moci zrcadla, protože se jako očarovaný dívá na svou vlastní kopii. A vůbec ho nenapadne, že kdyby změnil originál, to znamená svůj vnitřní svět, změnil by zároveň i odraz, to znamená svůj svět vnější.



V důsledku takového bazírování na odrazu se nám v životě často dostává toho, co si velmi silně nepřejeme.

Každý si z mládí pamatuje moudré pořekadlo…

• S čím člověk zachází, tím také schází

… anebo Matoušovo z Bible: „Kterakž pak vidíš mrvu v oku bratra svého a v oku svém břevna neznamenáš?“

Ale uvedeme si příklad, jak takové Zrcadlo reality funguje.

Vzhled. Každý ví, že většina malých dětí je hezká, prostě kouzelná. Kde se tedy bere tolik dospělých, nespokojených se svým vzhledem? Ze zrcadla, které jim tímto způsobem vrací všechny jejich připomínky. Do krásy rostou ti, kdo jsou si jí vnitřně jisti – to je jejich tajemství.

Platí pravidlo: «Jestliže se sám sobě líbím, mám k tomu stále více důvodů». Zdůrazněme, že přitom je třeba být k sobě maximálně upřímný. Jestli jsem tedy o tom skutečně přesvědčen, nebo si jen myslím, že jsem přesvědčen, nebo prostě chci v to věřit – v tom je veliký rozdíl.

Naše vnitřní přesvědčení, naše nastavení jsou přenášena na obrazovku naší vnější reality. Svět je velmi vynalézavý a operuje množstvím nekonečných obrazů. Obrazy má každý své, stejně jako přesvědčení, stereotypy či názory každého jsou čistě individuální. Například jedno a totéž slovo vnímá každý jinak, po svém. Neboť každý má s každým slovem spojeny své vlastní individuální asociace a svou vlastní individuální zkušenost.

Jestliže realitu, která nás obklopuje, označíme za svoje zrcadlo, bude zřejmé, jak toto naše „zrcadlo“ odráží právě nás, to jest náš „vnější“ svět odráží náš svět „vnitřní“, svět našich vnitřních představ, přesvědčení, obav, radostí i smutků.

Představme si člověka stojícího před zrcadlem. Všechnu pozornost upírá na ně, avšak nepokouší se nahlédnout do svého nitra. Dívá se na svůj vnější svět a vyhýbá se tomu vnitřnímu. Zde ve zpětné vazbě hraje hlavní roli nikoli obraz, ale jeho odraz. Je to situace, kdy se člověk ocitá v moci zrcadla, protože se jako očarovaný dívá na svou vlastní kopii. A vůbec ho nenapadne, že kdyby změnil originál, to jest svůj vnitřní svět, změnil by zároveň i odraz, to jest svůj svět vnější.

V důsledku takto ulpělého vnímání odrazu se nám často dostává toho, co si velmi silně nepřejeme.

Každý si z mládí pamatuje moudré pořekadlo… „S čím kdo zachází, tím také schází», nebo známý Matoušův výrok z Bible: „Kterakž pak vidíš mrvu v oku bratra svého a v oku svém břevna neznamenáš?“

Uveďme příklad, jak takové Zrcadlo reality funguje.

Vzhled. Můžeme si snadno všimnout, že prakticky všechny malé děti jsou opravdu hezké. Kde se pak tedy bere tolik dospělých, nespokojených se svým vzhledem? Ze zrcadla, které jim tímto způsobem vrací všechny jejich připomínky. Do krásy rostou ti, kdo jsou si jí vnitřně jisti – v tom je celé jejich tajemství.

Platí pravidlo: «Jestliže se sám sobě líbím, mám k tomu stále více důvodů». Musíme zdůraznit, že je přitom třeba být sám k sobě maximálně upřímný. Jestli jsem tedy o tom skutečně přesvědčen, nebo si jen myslím, že jsem přesvědčen, nebo prostě chci v to věřit – v tom je veliký rozdíl.

Naše vnitřní přesvědčení, naše nastavení jsou přenášena na obrazovku naší vnější reality. Svět je velmi vynalézavý a operuje množstvím nekonečných obrazů. Obrazy má každý své, stejně jako přesvědčení, stereotypy či názory každého jsou čistě individuální. Například jedno a totéž slovo vnímá každý jinak, zcela po svém. Protože každý má s každým slovem spojeny své vlastní individuální asociace a svou vlastní individuální zkušenost.

Provedeme pokus. Řeknu slovo „ČLOVĚK“. Jaký obraz vznikl ve vaší mysli? Je jisté, že každý má svůj. Někdo si představí muže kolem čtyřicítky, jiný bezpohlavní šablonu, někdo spíše tlustého, jiný štíhlého atd. Každý má k tomuto slovu své asociace, protože každý má svou vlastní zkušenost. Podobný experiment bychom mohli provést téměř s každým slovem, co jich ve slovníku je. A takovým způsobem lidé komunikují.



Vraťme se nyní k našemu Zrcadlu reality. Co v nejčastěji zrcadle vidíme? To, na co soustředíme pozornost.

Řekněme, že pozornost určitého člověka zcela ovládají nějaké problémy. Trápí ho to a dělá si starosti. Myslí přitom na to, co nechce a nechce to, na co myslí. To je paradox. Avšak Zrcadlo vnějšího světa nebere v potaz naše přání nebo nepřání, prostě jen přesně předává obsah vnitřního světa, tedy odráženého obrazu.

Jiný příklad lidové moudrosti postihující fungování Zrcadla: „Odříkaného chleba největší krajíc.“ Takže co opravdu nemáme rádi, co opravdu nechceme, toho se nám v životě nejvíc dostává. V důsledku toho jsme ještě více podrážděni, a tím jenom posilujeme svůj pocit odporu. V myšlenkách tedy někoho kupříkladu „posíláme někam“, říkáme si „kdyby tak šli do háje“…

… a Zrcadlo? Vrací ten bumerang zpátky. Poslali jste ho, tak vám ho zase vrací. Množství problémů v životě narůstá. Budeme-li stát před Zrcadlem a toužebně si přát: „Kdyby ses tak do země propadl!“, jaký odraz vznikne? Správně, „Propadáte se spolu se svým světem“. Podívejme se na sklon k pesimistickým úvahám z odstupu. Nic moc pěkného, že ano?
A konečně takový postoj „Stejně se nic nepodaří“, ten už se podobá vyloženému sadomasochismu. Někdy by si člověk mohl dokonce myslet, že pesimista má až jisté zvrácené potěšení, když úpí nad svým těžkým údělem: „Svět je tak špatný, že se to nedá vydržet. A člověk nic nemůže. To je osud. Ale patří mu to a mě taky!“

Je to zajímavé, ale tento patologický zvyk nachází uspokojení v negativismu a jak se rozvíjí, vytváří dokonalý předpoklad pro pocity nedocenění a ublíženosti: „Jsem tak úžasný! A nikdo si toho neváží! To je vrchol nespravedlnosti! A dost, urazil jsem se a nikdo ať mě k ničemu nepřemlouvá! Až umřu, pak teprve uvidíte…“

K jakému tedy docházíme závěru?

• Právě toho, čeho se nejvíc bojíme, se nám dostane nejvíc.
• S tím, čemu se pokoušíme vyhnout, se srazíme.
• Jak my sami smýšlíme o sobě, tak svět smýšlí o nás.
• Svět nám zrcadlí jenom to, co si myslíme, tedy naše myšlenky.
• Vnější svět je zrcadlem našeho světa vnitřního.

Podle materiálů zdravotního centra Integrata